Banány

Ráda vzpomínám na dětství a mládí, na to, jak mě nic vážného netrápilo, důležité bylo jen, abych včas přišla do školy, a po ní měla čas na zábavu.

Vzpomínám taky na to, jak v jednu dobu, byla jsem už větší, začali jezdit po městech a po vesnicích neznámí lidé. Odebírali od lidí oblečení, které jim věnovali, pod záminkou, že tyto dopraví do zemí, kde lidé nemají oblečení, ani peníze. Dary, které jim lidé přinesli, měly být určeny těm nejchudším. Ti lidé si zapisovali pečlivě do sešitu adresy a jména dárců s tím, že jim na oplátku za darované šatstvo přivezou banány. Banány, které byly synonymem bohatství! Banány, na které se stály fronty, když náhodou dorazily do obchodu! A najednou jsme je měli mít jen za to, že darujeme něco, co už nepotřebujeme. Byla jsem tou nabídkou nadšená.

Tehdy jsem přišla ze školy o něco dřív, rodiče byli ještě v práci, a první cesta vedla k rodičům do ložnice. Byla tam obří šatní skříň, do které jsem nesměla. Tentokrát jsem udělala výjimku. Pod vidinou banánů jsem otevřela skříň a dala jsem se do průzkumu jejího obsahu. Narazila jsem na maminčiny šaty. Šaty, které jsem si už ani nepamatovala, kdy je měla na sobě. Nikdy se mi nelíbily. Zřejmě se nelíbily ani mamince, když je nenosila. To byl první úlovek. Tátovi jsem se bála vzít něco z aktuálního šatníku. Bylo léto a já ve skříni narazila na starý zimní kabát. Ten určitě v létě hledat nebude. A než přijde zima, na kabát se zapomene. A tak jsem ho přihodila do tašky k šatům. Ze své skříně jsem pak přidala růžový svetřík. Prý jsem v něm vypadala jako cukrová panenka. Já v žádném případě nechtěla vypadat jako panenka z cukru! Ráda jsem běhala s kluky, lezla přes ploty a vyváděla všelijaké lotroviny. Růžový svetr pro mě nebyl důležitý. Sestře jsem vzala alespoň teplé zimní kalhoty. Stejně v nich měla velký zadek a do zimy by do nich asi nevlezla.

S tímto úlovkem jsem se vyplížila z domu. Vše jsem odevzdala, nahlásila naše jméno i adresu a těšila se, jak svou rodinu překvapím bednou banánů. Už se mi na ně sbíhaly sliny.

Než by dorazily banány, přišla zima. Tatínek se začal shánět po kabátu. Sestra malinko zhubla a chtěla si obléct zimní kalhoty, které měla ve skříni. A co víc, vdával se někdo z rodiny a maminka se sháněla po slavnostních šatech. Celou dobu si je šetřila, měla je uložené ve skříni, nosila je málo, aby se nezničily. Byly to právě ty, které jsem v létě darovala těm lidem. Mě navlékli do lehoučkých šatů, a protože malinko foukal vítr, začali se shánět po růžovém svetříku à la cukrová panenka. Tatínek si chystal pásek. Nakonec jsem usoudila, že bude lepší, když se přiznám. Z táty jsem měla strach, a tak jsem vše řekla mamince.

„Víš, já chtěla pro nás všechny banány. Viď, že máš banány ráda?“ fňukala jsem.

Maminka se kupodivu usmála. Její kamarádka jí totiž také v létě vyprávěla, jak odnesla své oblečení, které dlouho nenosila, nějakým lidem, kteří jí slíbili banány z chudých zemí, kde oblečení poslouží lidem. Čekala prý také marně. Nakonec maminka vše vzala na sebe. Tatínkovi řekla, že si vzpomněla, že do jeho kabátu se dali moli, a místo šatů, které se mi nelíbily, si vzala na sebe slušivý kostýmek. Já se zbavila růžového svetru, teta mi za něj upletla jiný, bílý, který jsem měla ráda. No a sestra se dočkala nových kalhot. Vše dobře dopadlo. Mámě jsem jen musela slíbit, že už nic nebudu dělat za jejími zády.

Banánů jsme se nikdy nedočkali. Museli jsme si počkat, až je dovezou do obchodu, vystát si na ně hodinovou frontu, a pak teprve jsme si mohli pochutnat. Nicméně, kdykoli jím banán, vzpomenu si na tuto příhodu.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete