Berta

Jistý čas jsem pracovala v nemocnici. Pracovala jsem sice ve vedoucí funkci, měla jsem ale přístup do všech prostor nemocnice a věděla jsem o problémech i o běžném chodu tohoto zařízení. Nemohla mi uniknout ani paní Berta. Berta byla už starší paní. Do nemocnice nejdříve docházela na různá vyšetření.

V celém areálu nemocnice se potulovalo několik koček, a tak byl vydán zákaz jejich krmení, aby se tu kočky nekontrolovatelně nemnožily a nenarušovaly chod nemocnice. Lidé to většinou dodržovali. Jinak to bylo ale s paní Bertou. Bílé kočičce, kterou si oblíbila, nosila při každé návštěvě kapsičky pro kočky. Protože paní Berta chodila do nemocnice čím dál častěji, kočička si na ni zvykla a přišla si vždy na zavolání pro svou dobrotu. Odvděčila se Bertě otřením o nohu, jemným zapředením a vděčným pohledem. Paní Berta byla problémem především pro pana Viléma, vrátného nemocnice. Paní Blechová, vrátná, která se s Vilémem střídala na vrátnici, dělala radši od začátku, že si Berty nevšimla.

Paní Bertě byl brzy diagnostikován velmi agresivní maligní nádor, a tak osamělá Berta navštěvovala nemocnici ještě častěji, než kdy předtím. Její situace byla bezvýchodná, vědělo se už, že nemoci nakonec podlehne. Tehdy i vrátný Vilém zamhouřil obě oči a dovolil paní, aby svou oblíbenou kočičku nakrmila. Ač sama měla trápení, Berta na svou bílou svěřenkyni nezapomněla. Ani jednou nepřišla do areálu bez kapsičky. Nejednou jsem ji viděla, jak se cestou z nemocnice usadila na lavičku v zahradě a povídala si s kočičkou. „Kdo se o tebe bude starat, až tu nebudu?“

Té staré paní, která nikoho na světě neměla, věděli jsme totiž, že se nikdy nevdala a děti také nemá, nebyl lhostejný osud potulné kočky! Sama měla problémy, starosti, jistě už i bolesti, ale nikdy nezapomněla na své chlupaté štěstí na čtyřech tlapičkách, které bylo stejně jako ona bezprizorní. Snad se jí její osud lépe snášel, když věděla, že bílá kočička na ni čeká a potřebuje ji. Všichni o Bertě věděli a všichni dělali, že ji nikdy porušovat zákaz krmení koček neviděli.

Na konci své těžké nemoci musela být Berta hospitalizována. Šla jsem tehdy jako každý den do práce a uprostřed chodníku viděla bílou kočičku. Byla to ta Bertina. Upírala na mě oči, jako by se ptala, kde je její paní. Miluji psy, ke kočkám tak vřelý vztah nemám. Ten den jsem se ale sklonila ke kočičí dámě.

„Víš, tvá paní je v nemocnici, nemůže už za tebou chodit,“ vysvětlovala jsem tomu chlupatému stvoření. Dívalo se na mě, jako by mi rozumělo. Chvilku počkalo, a pak smutně odcházelo. V pondělí jsem do práce přibalila kousek kuřete, které mi zbylo od víkendu. Kuře jsem pak dala bílé kočičce. Ten den jsem zašla za Bertou. V bíle povlečené posteli, zkroucená bolestí, vypadala stará paní ztraceně. Krčila se pod dekou, sotva mě vnímajíc. Chytla jsem stařenku za ruku.

„Vaše kočička vás pozdravuje.“

„Nebojte se, já se o ni postarám,“ řekla jsem a Berta na chviličku usnula.

I další den na mě kočička čekala. To jsem už s sebou měla kapsičku pro kočky. Nedala jsem jí ji ale na chodníku. Počkala jsem, až kočka přijde až ke mně, pohladila ji a strčila do velké kabely. Tu jsem si doma připravila už večer. Byla dostatečně velká, aby se do ní kočka vlezla. „Neboj, malá, uvidíš, kam tě nesu,“ mluvila jsem k tašce, když jsem se blížila k onkologickému pavilonu. Jen aby mě někdo nepřistihl!

Vklouzla jsem do pokoje paní Berty. Byla na pokoji sama, aby měla klid na své odcházení. „Něco vám nesu, paní Berto,“ chytla jsem starou paní za ruku. Nevnímala. Byla unavená nemocí, slabá, bolavá. Odepnula jsem zip tašky a z ní vysvobodila kočku. Opatrně ji položila staré paní na deku. Kočička poznala svou milovanou paní, opatrně přešla po přikrývce a svou hlavičku přitiskla ke tváři staré paní. Té jako by náhle vlila do žil nový život. Berta otevřela oči a její tvář se rozjasnila. Malinko se pousmála. Vrásčitá ruka se pomalu přiblížila k sněhově bílému kožíšku. Její oči mi děkovaly beze slov.

„A ještě něco tu mám,“ řekla jsem a vytáhla z kapsy kapsičku. „Nate, vy jediná máte právo jí ji dát.“ Odtrhla jsem cípek kapsičky a počkala, až paní vysvobodí ze zajetí masové kostičky ve šťávě pro kočičku. Pak jsem prázdný obal zase vzala a vyhodila. Berta hladila kočku a já zničehonic pohladila starou paní. Byl to nesmírně dojemný obraz lásky, kterou může dát jen dobrý člověk zvířeti a zvíře člověku. Byla jsem šťastná, že jsem to mohla udělat a že jsem přinesla kočku do nemocničního pokoje, byť i já tím hodně riskovala. Když Berta zase klidně usnula, kočku jsem stejným způsobem vynesla zpět do nemocniční zahrady.

Tak jsem to udělala ještě třikrát. Pak už nebylo kam kočku nosit. Berta odešla v noci, ve spánku, a kočičku tu nechala samotnou.

Od té doby jsem nosila každý den do práce v kapse nebo kabelce kočičí kapsičku pro bílou kočičku. Nemohla jsem ji tam nechat. Musela jsem převzít povinnost po Bertě a o kočičku se postarat. Vždyť jsem staré paní dala slib…

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete