Bezejmenná oběť

Název knihy: Bezejmenná oběť
Autorka: Ruth Rendellová
Nakladatelství: Motto
Formát: 21x13 cm
Vazba: Vázaná
Rok vydání: 2009
Počet stran: 328 str.
Cena: 249,- Kč

Vrchního inspektora Wexforda požádá o pomoc jeho lékař. Ztratila se mu totiž dcera, odešla na úřad práce a už se nevrátila. Wexford netuší, že tento zpočátku poměrně banální případ mu nakonec dá pořádně zabrat. Při pátrání po dívce totiž narazí na tělo jiné mladé ženy, jejíž totožnost se mu nedaří zjistit. Po první vraždě následuje další. Wexford tuší, že spolu obě násilné smrti souvisejí a že první oběť je klíčem k celému případu. Jenže nikdo mrtvou ženu nepoznává…

Ruth Rendellová je jednou z nejúspěšnějších a nejlepších autorek detektivních příběhů současnosti. Dne 17. února 2000 oslavila své sedmdesáté narozeniny

„Nechci být srovnávána s Agathou Christie. Myslím, že by to bylo přehnané,“ prohlásila Ruth Rendellová v jednom rozhovoru před sedmnácti lety. Tato skromnost nebyla nutná, protože Rendellová už tehdy patřila k nejznámějším a nejrenomovanějším autorkám detektivek na světě. Ruth Rendellová má své široké publikum, kritici se předhánějí v recenzování jejích knih. O Ruth Rendellové můžeme vlastně mluvit jen v superlativech: stala se jednou z nejproduktivnějších autorek současnosti, několikrát byla vyznamenána nejrenomovanějšími cenami udělovanými za literaturu detektivního žánru. Mimo jiné získala třikrát cenu A. E. Poea a dvakrát cenu Zlatž dýka mimo jiné za knihu Koberec krále Salomona. V roce 1997 byla společností Mystery Writers of Amerika vyznamenána za své celoživotní dílo cenou Grand Master Award. Ve stejném roce ji Tony Blair povýšil do šlechtického stavu.

Detektivky začala psát v roce 1964 - tehdy vyšel její první román From Doon With Death - světlo světa spatřil inspektor Wexford a jeho spolupracovníci. Od té doby zveřejnila přes 54 románů a mnoho povídek. „Sbírám pečlivě jména ostatních autorů, kteří jsou podobně produktivní - třeba Georges Simenon nebo Jules Verne, který napsal 63 románů,“ řekla Ruth Rendellová v jednom rozhovoru. Julese Verna by mohla brzy přinejmenším dohonit. Navzdory nebývalé produktivitě zvládá Rendellová udržet neobvykle vysokou úroveň. O jejích knihách se pravidelně hovoří i v Timesech, romány byly přeloženy do patnácti jazyků. Celkový náklad jejích děl se vyšplhal na téměř dvacet milionů.

Začátek její kariéry byl ale nelehký. Narodila se v roce 1930 v Londýně. Dnes žije se svým manželem a čtyřmi neurotickými kočkami v pět set let starém domě v Suffolku. Své první peníze si vydělala jako novinářka v jedněch místních novinách. Po narození dítěte byla ženou v domácnosti. Během deseti let napsala mnoho krátkých příběhů a také nějaké romány, které ale nebyly nikdy zveřejněny. Teprve příběhy v nichž dala prostor rozvíjení temných charakterů hrdinů našly své místo v renomovaném literárním časopise. Jeden vydavatel jí nakonec poradil, aby psala detektivky. Přes dvacet jejích knih bylo zfilmováno.

Ruth Rendellová je rozená vypravěčka příběhů, říká: "Není jednoduché vystačit s tím, že člověk možná psal jako dítě dobré slohové práce - to dělá konečně každé průměrně inteligentní dítě; ne, je to tak, že člověk musí mít talent k vyprávění příběhů, což lze objevit relativně brzy. Člověk někdy zjistí, že umí vyprávět příběh a že ho lidé poslouchají. A ačkoli i já jsem dlouho pracovala jako novinářka, vždycky jsem věděla, že jednoduše nechci jen psát.“

Náruživá vegetariánka píše velmi důsledně. V průměru jí vycházejí dvě knihy ročně. Proto si sedá denně od 9.30 do 13.30 k počítači. Někdy píše i odpoledne, ale to jí nejvíc času zabere vyřizování pošty fanoušků. Kromě toho si sama píše většinu anotací ke svým knihám.

Její romány je možné rozčlenit do tří směrů:
První skupinou jsou příběhy inspektora Wexforda a jeho asistenta Mika Burdena z Kingsmarkhamu.
Druhou oblast jejího zájmu tvoří psychothrillery, v nichž jsou charaktery postav utvářeny tajemnými vášněmi, závistí, chamtivostí, nenávistí, netolerancí a strachem. Nevinný, nic netušící hrdina se vždy dostane do spárů zla.
Třetí skupinou jsou o něco elegantnější romány vydávané pod pseudonymem Barbara Vine.

Hrdinové příběhů Ruth Rendellové jsou téměř vždy průměrní lidé - ovšem s chaotickou minulostí. Někdy ztrácejí kontrolu nad situací i sami nad sebou. Dějištěm příběhů nejsou venkovská sídla ani panské domy. Hrdinové žijí většinou ve vlhkých bytech nebo na smutných předměstích v řadových domech. Ačkoli je středobodem příběhu velmi často vražda, nejde o ni a o její rozřešení v první řadě; v první řadě stojí chaos, chaos pronikající do každodennosti. Také proto nás zasahují její romány silněji, protože známe tuto každodennost, je nám důvěrná. A vlastně by se romány Ruth Rendellové mohly odehrávat u našich sousedů nebo snad v našich vlastních bytech.

A na otázku, proč ji její publikum tak miluje, má připravenou pohotovou odpověď: Proč lidé rádi čtou detektivky? „Možná proto, že my všichni bychom se rádi dopustili zločinu a v románu je nám to umožněno. Kromě toho máme radost z neštěstí druhých, škodolibou radost. Není to hezké, ale myslím, že je to přesto pravda. A tak sedíme v teple, pohodlí a bezpečí a čteme nikým netrestáni o tom, jak se jiným lidem dějí strašné věci.“

Ukázka z knihy

Melanie
Doktoři obvykle říkávali pacientům, aby se přišli znovu ukázat někdy další týden nebo „až zmizí příznaky choroby“. V dnešní době jsou na tohle ale příliš zaneprázdněni. Nechtějí vidět pacienty bez symptomů, když se tomu můžou vyhnout. Těch druhých je pořád příliš mnoho, třeba těch, co by opravdu měli zůstat v posteli a pozvat si lékaře domů, a přesto se musí dotrmácet na zdravotní středisko, kde pak rozsévají viry po celé čekárně.
Wexfordův virus zřejmě odletěl v okamžiku, kdy doktor Akande vyřkl svá magická slova. Neměl v úmyslu vracet se na pouhou kontrolu, a navíc stejně neposlechl doktora a nezůstal dva dny v klidu doma. Sem tam si vybavil otázku, jak oběť „hledání zaměstnání“ trávila svůj volný čas, a říkal si, jak by asi zněla jeho odpověď. Například když nebyl v práci, když měl dovolenou, ale neodjel. Měl by odpovědět, že četl, bavil se s vnoučaty, přemýšlel, utíral nádobí, zaskočil si s přítelem na skleničku k Olivě? Uspokojilo by je to? Nebo si přáli vědět něco úplně jiného?

Ale když mu o týden později zavolal doktor Akande domů, v první chvíli pocítil vinu, po níž následovaly obavy. Hovor brala Dora. Když se ozval telefon, blížila už se devátá večer, a v tu středu začátkem července dosud nezapadlo slunce. Wexford seděl u otevřených francouzských dveří a četl Camusova Cizince – třicet let poté, co se s ním seznámil poprvé. Kingsmarkhamským Courierem odháněl neodbytné komáry.

„Co chce?“
„To mi neřekl, Regu.“
Možná byl Akande tak důkladný a přepečlivý praktický lékař, že si dělal starost i o pacienty, kteří na tom nebyli nijak zvlášť špatně. Nebo – a teď se Wexfordovi úzkostí sevřelo srdce –  „to padání“ nebyla žádná maličkost, jak Akande původně diagnostikoval, ale ve skutečnosti mnohem vážnější záležitost, a její příznaky naznačovaly...
„Už jdu.“
Převzal od Dory sluchátko. Hned z prvních lékařových slov poznal, že Akande nebude mluvit o něm a o jeho diagnóze, ale že se ho sám chce na něco zeptat. Doktor nemínil rozsévat moudrost, ale přicházel jako prosebník, s čepicí v ruce. Tentokrát to byl Wexford-policista, kdo musí stanovit diagnózu.
„Hrozně nerad vás tím obtěžuji, pane Wexforde, ale doufal jsem, že mi můžete pomoct.“

Wexford vyčkával.
„Asi to nic neznamená.“
Tahle slova, bez ohledu na to, jak často je slýchal, v něm vždycky vyvolala slabý třes. Měl zkušenost, že téměř pokaždé o něco šlo, a obvykle o něco zlého.

„Kdyby mě to opravdu hodně znepokojilo, obrátil bych se na policii, ale tak hrozné to určitě není. Moje žena a já neznáme v Kingsmarkhamu moc lidí – je to pochopitelné, vždyť tady bydlíme relativně krátkou dobu. Vy jako můj pacient...“
„Co se stalo, doktore?“
Krátké omluvné zasmání, zaváhání a pak zvláštní věta: „Marně se snažím zjistit, kde je moje dcera.“ Odmlka. A pak další pokus. „Tedy, chci říct, že nevím, jak se dozvědět, kde se nachází. Jistě, je jí už dvaadvacet. Je to dospělá žena. Kdyby nežila doma s námi, kdyby měla někde vlastní byt, ani bychom nevěděli, že nepřišla domů, a já bych ne...“

Wexford ho přerušil. „Chcete říct, že svou dceru pohřešujete?“
„Ne, ne, to by bylo silné slovo. Prostě se nevrátila domů a nebyla ani tam, kde jsme včera večer očekávali, že bude, to je všechno. Ale jak jsem řekl, je dospělá. Jestli změnila názor a šla někam jinam... měla na to právo.“
„Přesto jste čekali, že vám to nějak oznámí?“
„Asi ano. V těchhle věcech není moc spolehlivá, jak asi víte, dnešní mladí to nemají ve zvyku, ale nikdy jsme nevěděli, že... jak bych to vyjádřil, prostě se zdá, že nás podvádí. Něco nám napovídá, a pak udělá něco úplně jiného. Osobně jsem se o tom přesvědčil. Ale moje žena si opravdu dělá starosti. To je slabý výraz, je hrozně znepokojená.“

Vždycky manželky, co? ušklíbl se Wexford. Muži promítají své city do manželek. Moji ženu to znepokojuje. Moje manželka si dělá starosti. Činím tenhle krok proto, že, upřímně řečeno, celá ta věc zhoubně působí na manželčino zdraví. Sami jako silní muži, macho, by rádi před veřejností vystupovali jako odvážní, nebojácní, a na druhou stranu i jako lidé neznající touhu, vášeň či potřeby.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se vrchní inspektor.
„Melanie.“
„Kdy jste viděli Melanie naposled, doktore Akande?“
„Včera odpoledne. Měla v Kingsmarkhamu dohodnutou nějakou schůzku a pak jela autobusem do Myringhamu ke své přítelkyni. Ta přítelkyně včera večer pořádala oslavu svých jednadvacátých narozenin. Melanie pak u ní měla přespat. V osmnácti dosáhnou plnoletosti, a tak pořádají dvě oslavy, jednu na osmnáctiny, druhou o tři roky později.“

Tohle Wexford věděl. Ale víc ho zajímal ten potlačovaný strach, který vycítil z Akandeho hlasu, hrůza, kterou se doktor snažil zamaskovat patetickým optimismem.
 
„Čekali jsme ji doma až dnes odpoledne. Když děvčata nemusí, nevstávají dřív než před polednem. Má žena i já jsme byli v práci. Počítali jsme s tím, že po příchodu ze zaměstnání ji najdeme doma.“
„Nemohla být doma už předtím a pak znovu odejít?“
„Možná ano. Má samozřejmě vlastní klíč. Ale ona k Laurel – to je ta její přítelkyně – vůbec nedorazila. Moje žena tam zatelefonovala. Melanie se prý neobjevila, a já si přesto myslím, že není proč se strachovat. Melanie a Laurel se předtím pohádaly... nebo spíš nepohodly. Zaslechl jsem, jak jí Melanie říká do telefonu – pamatuju si každé její slovo. ´Teď zavěsím,
a nepočítej s tím, že se ve středu u tebe objevím.´“
„Má Melanie přítele, doktore?“
„Už ne. Rozešli se asi před dvěma měsíci.“
„Nemohlo třeba dojít k... usmíření?“
„Mohlo,“ zamumlal. Když znovu promluvil, v jeho hlase zazněla naděje. „Předpokládám, že mohlo. Domníváte se, že se s ním včera setkala a že odešli někam spolu? Mé ženě by se to nelíbilo. Má na tyhle věci přísnější názory.“

Zřejmě by dala přednost pohlavnímu styku před znásilněním nebo vraždou, pomyslel si Wexford dost kysele, ale nahlas svůj názor samozřejmě nevyslovil.

„Doktore Akande, asi máte pravdu, když říkáte, že se pravděpodobně nejedná o nic závažného. Melanie se může nacházet někde, kde nemá přístup k telefonu. Zavolejte mi, prosím, hned ráno. Můžete i velmi časně.“ Zaváhal. „No, tak po šesté. Ať se stane cokoli, ať se objeví nebo zavolá, nebo neobjeví ani nezavolá.“
„Mám pocit, že se snaží dovolat právě v tuhle chvíli.“
„V tom případě nesmíme nadále blokovat linku.“

Tuto knihu zakoupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství

Tuto knihu Bezejmenná oběť zakoupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Motto.