Bibi

Bydlím v panelovém domě už spoustu let a jsem s bydlením spokojená. Mám dobré sousedy, s kterými udržuji přátelské vztahy. Proto jsem neváhala, když mě sousedka, nastupující do nemocnice na akutní operaci, požádala, jestli bych jí nemohla po dobu její hospitalizace hlídat jejího pejska. Bibi je osmiletá fenka jorkšírského teriéra. Znám ji od štěňátka. Je drobná, poslušná a panička s ní má velmi úzký vztah. Bibi mě má ráda, a já ji. S radostí jsem slíbila pomoci.

Paní sousedka mi dala pro Bibi její mističky, granule i pochoutky a hračky. Předala mi i její pelíšek. Vše pro to, aby se Bibi u mě cítila dobře. Občas jsem Bibi hlídala také v době, když si sousedka potřebovala něco zařídit na úřadech a netušila, kdy se vrátí. To byla Bibi v pohodě. Nyní první den byla také spokojená, veselá a byla ráda, když jsem ji hladila. Jakmile ale přišel večer a pro Bibi si nikdo nepřišel, pejsek posmutněl. Když pochopila, že u mě bude spát, odmítla si lehnout do pelíšku a smutně pozorovala vstupní dveře mého bytu. Vzala jsem si ji proto k sobě do postele. Neprotestovala, byla ale smutná a jiná, než obvykle.

Následující dny Bibi odmítala jíst i pít. Snažila jsem se jí předkládat její nejoblíbenější masové kapsičky, dokonce jsem jí nabízela i doma vařené maso, ale pejsek vše odmítal. Mluvila jsem s pejskem, chlácholila ho, ale bylo to bezvýsledné. Bylo léto, teploty venku stoupaly přes třicet stupňů Celsia, a pejsek dál nepil. Bála jsem se o fenku. Věděla jsem, že kdyby se s pejskem něco stalo, byla by to krutá rána pro paní sousedku. Ta byla už po operaci, její rekonvalescence i pobyt v nemocnici se ale měly prodloužit. Tak dlouho by fenka bez pití a jídla zřejmě nevydržela.

Když se stav nezměnil ani po dalších dvou dnech, vzala jsem fenečku k veterináři. Byla už tak slabá, že jsem ji musela po pár metrech nosit. Pejsek dostal léky v kapačkách, které měly pomoci. Veterinář nicméně řekl, že by se měla panička co nejdříve vrátit, nebo alespoň fenku navštívit, aby nestrádala. Nevyloučil ani, že by mohla fenka uhynout. To jsem nechtěla tak nechat a v mé hlavě uzrál plán. Rozhodla jsem se Bibi do nemocnice propašovat. Bibi byla klidná starší fena, a tak jsem se nebála, že by v nemocnici začala štěkat. Vybrala jsem pohodlnou větší tašku, do které se pejsek bez problémů vešel. Před nemocnicí jsem psa do tašky schovala a bez problémů prošla až na pokoj své sousedky.

Nikdo si neumí představit, co následovalo. Když pejsek vykoukl z tašky a uviděl svou paničku, byl nesmírně šťastný. Má sousedka plakala dojetím. Následovalo takové vítání doprovázené tanečními kreacemi psí slečny, jaké dokáže jen pes. Má sousedka měla na pokoji jen jednu paní, které, jak se ukázalo, pejsek vůbec nevadil. A tak se stalo samozřejmostí, že jsem svou sousedku denně navštěvovala s onou taškou obsahující dáreček, kterého si sousedka vážila nejvíce. Bibi strčila do kapsy ovoce, sladkosti a další věci, které se obvykle do nemocnice nosí. Byla vždy tichá, jako by věděla, že v nemocnici nesmí štěkat.

Doma u mě byla sice i nadále smutnější, začala ale malinko jíst i pít. Věděla, že další den bude zase se svou paničkou.

Po několika dnech do nemocničního pokoje během návštěv náhle vstoupila mladá sestřička. Bylo to ve chvíli, kdy paní sousedka hladila psí hlavičku spočívající vedle ní v posteli. Myslela jsem, že návštěvám se psem odzvonilo. Jak se ale ukázalo, sestřička měla doma také psa. Odtušila, jak je pro pacientku kontakt se psem důležitý. Řekla nám, že by vše měla hlásit a psa zakázat, ale… Udělala výjimku. Od tohoto dne jsme měly spojence. Mladá sestřička se vždy zasloužila o to, aby do pokoje nevstoupila v době návštěv jiná sestra. To vše pod podmínkou, že pes nikdy nezaštěká. Bibi byla vzorná. Vydržela neštěkat po celou dobu, co byla paní sousedka ještě v nemocnici. Dnes už jsou Bibi a její paní zase spolu doma. Paní se vyléčila a může se zase věnovat svému pejskovi.

Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych se nerozhodla porušit nemocniční řád? A kdykoli jsem odhodlaná udělat to znovu.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete