Bobík

Když mi zemřel děda, babička byla velmi smutná. S dědou žila od svých dvaceti let, vychovali spolu tři vlastní dcery, mezi kterými byla i má maminka, a adoptovali si chlapce z dětského domova, protože byli dobře situovaní a chtěli pomoci chlapečkovi, který neměl tolik štěstí. Nevlastního syna vychovávali stejně jako své vlastní děti. Byli hodnými rodiči a mohu odpřisáhnout, že také vynikajícími prarodiči. A teď najednou zůstala babička sama. Neuměli jsme si představit, jak to zvládne. I když babička s dědou nebydleli zrovna blízko, rozhodli jsme se babičku navštěvovat tak často, jak jen to šlo. Nahradit dědu ale nebylo možné.

Já jako vnučka jsem chtěla babičce pomoci s přípravou pohřbu a dalšími smutnými formalitami. Za tím účelem jsem také navštívila místní hřbitov. Naše rodina má na hřbitově svou hrobku, muselo se ale domluvit vše okolo uložení těla atd. Když jsem na hřbitově byla poprvé, všimla jsem si ho.

Stál na žulové desce hrobu a vypadal jako socha. Byl ale živý. Tmavý psík vypadal smutně. Když jsem ho volala k sobě, přišel, olízl mi ruku a stoupl si opět na náhrobní desku. Víc si mě nevšímal.

Na hřbitov jsem musela jít ještě jednou. Byl na svém místě. Tentokrát stál vedle hrobu a vypadal, jako by četl jména sestavená ze zlacených písmen a hledal mezi nimi svého pána. Byla jsem na něj připravená. Z kapsy jsem vytáhla kousek salámu zabaleného do igelitu. Chvilku váhal, ale pak laskominu snědl, poděkoval olíznutím ruky a šel se napít z konve. Od správce hřbitova jsem se posléze dozvěděla, že pejskovi zemřel jeho jediný pán. Pozůstalí se odmítli o psa postarat. Dům prodali a pejsek ztratil domov. Chodí ke hrobu svého pána a truchlí. Lidé, kteří hřbitov navštěvují, mu nosí zbytky jídla, psí konzervy i další laskominy. Ze psa domácího se stal pes hřbitovní.

„Tak by vůbec nevadilo, kdybych si ho vzala?“ zeptala jsem se.

Správce se usmál: „Vždyť je to takový podvraťák.“

„Takoví jsou nejlepší,“ odpověděla jsem a v mé hlavě uzrál plán. Kus provázku jsem si přinesla a místo obojku jsem použila řemínek z kabelky. Pejsek se moc nevzpouzel. Dostal za to další kus salámu.

„Neboj, chudáčku, budeš se mít dobře,“ šeptala jsem pejskovi. Byl klidný, rezignovaný.

Pejskovi jsem koupila veškerou výbavu, naučila ho základním povelům. Vlastně, nemusela jsem ho ani nic učit, pes byl vychovaný, poslušný a klidný. S radostí jsem zjistila, že se snese s ostatními psy. Den po dědovu pohřbu jsem se vypravila s pejskem k babičce.

Nejdřív nechtěla o psovi ani slyšet. Když jsem jí ale vyprávěla, že má vlastně podobný osud, jako ona, zželelo se jí ho. Babička pojmenovala psa jménem Bobík. Velmi si oblíbili jeden druhého. Při každé návštěvě hřbitova zašla babička s Bobíkem nejdřív k hrobu mého dědy, a poté zašli zapálit svíčku na hrob Bobíkova bývalého pána. Stal se z toho milý rituál. Z babičky a Bobíka se staly dvě spřízněné duše. Pejsek žil s babičkou ještě dlouhých pět let. Babičce tak nebylo smutno a snadněji se vyrovnávala se ztrátou dědy a pejsek našel teplý domov plný lásky, plnou misku a parťáka na zbytek svého života.

Dnes už nežije Bobík ani babička. Přesto věřím, že jeden druhému zpříjemnili zbytek života a někde v nebi ho zpříjemňují také dědovi.

pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete