Bohatství a chudoba

Letos byly Vánoce jiné, než kterýkoli jiný rok. Mnohem chudší. Má žena přišla s tím, že od příštího roku už nemá práci. U nich se propouštělo ve velkém a ona to taky schytala.

„Budeme šetřit, jo?“ řekla a já ji místo odpovědi objal. To v tu chvíli potřebovala ze všeho nejvíc. „My to zvládneme. Zvládli jsme toho spolu mnoho, lásko, a toto taky zvládneme,“ řekl jsem jí, i když jsem o tom nebyl přesvědčen.

Pod stromeček jsme si nekoupili jako každý rok zahraniční zájezd. Dohodli jsme se a koupili jsme si na slevovém portálu dva víkendy v horách. Vybereme si je, až to budeme nejvíce potřebovat, budeme utahaní, unavení životem. Každý rok máme zvyk dát si něco jako překvapení. Jednou své ženě koupím zlatý prsten, podruhé třeba náušnice. Ona mně kupuje také krásná překvapení. Tentokrát jsem své milované manželce koupil jen stříbrný prstýnek. Takový, jako mívala, když jsme se seznámili. Ona mi darovala krásnou klíčenku. Hlavně, že jsme zdraví, zhodnotili jsme nakonec, když jsme rozkrajovali večer jablíčko. Našli jsme v něm hvězdičku, tak jako každý rok.

Ještě na podzim mi volala kamarádka. Náhle se s ní rozešel její přítel. Byli spoustu šest let a Lenka si myslela, že je to už napořád. Tehdy jsme tu pro ni byli já a má žena. Byla to za ta léta naše společná známá, i když původně to byla jen má kamarádka z dětství. Postupně jsme ji ubezpečovali o tom, že život rozchodem nekončí. „Šest let,“ štkala Lenka.

Volal jsem jí každý den, abych ji ubezpečil, že den má ještě smysl a že na ni myslíme. Má žena měla pro to pochopení. Stát se to jí, taky by potřebovala náruč, do které se schoulí a ucho, kterému si postěžuje. A tak jsem vždy po práci zajel za Lenkou. Den po dni jsem ji ubezpečoval o tom, že Marcel, který ji opustil, udělal velkou chybu. Jednou půjde dál a najde toho, který mu bude vděčný za to, že mu ji přenechal. Den po dni se zlepšovala, až nastal den, kdy jsme si zase povídali jako kdysi, bez vzpomínek na Marcela. Měli jsme vyhráno, zdálo se.

Byl jsem moc překvapen, když mi pak Lenka oznámila, že u ní Marcel stráví Vánoce. „Víš jistě, že to tak chceš?“ ptal jsem se jí, a ona přikývla. „Asi to není nejlepší nápad,“ odtušila má žena. Rozhodnutí jsme ale museli nechat na Lence.

Byli jsme překvapeni, když jsme si pod stromečkem rozbalili dárek od Lenky. V balíčku byla krásná voňavá svíčka. Poslala ji poštou, mělo to být překvapení. A bylo. Ještě větší překvapení však bylo, když jsem jí šel po svátcích odnést dáreček od nás, také jen drobnost pro radost. S ženou jsme jí darovali krásný hrneček na čokoládu. Věděli jsme, že Lenka mlsá ráda.

Když mi otevřela, věděl jsem, že se něco nepovedlo. Zapomněl snad Marcel přijet? Nebo se pohádali? Ani jedno. Přijel prý vyfintěný a přivezl jí hromadu drahých dárků. Dárků, které teď ležely v jejím obývacím pokoji.

„Nezapomněl mi sdělit, kolik co stálo a dokonce i poznamenat, kolik dal za pouhé zabalení každého z dárků. Když jsem to spočítala, dal za to vše jednu výplatu. A ještě k tomu přivezl hromady jídla. Nechceš vzít něco své ženě, aby se to nezkazilo?“ fňukla Lenka a vrazila mi do ruky tyčku Uheráku. Byl jsem překvapen.

Pochopil jsem, že Lenka, která byla po rozchodu rozbitá na kousíčky, je opět sesypaná na kolena. Čtvrt roku jsme s mou ženou dělali vše pro to, abychom tu rozbitou ubohou postavičku slepili zpět dohromady. Střípek po střípku jsme skládali, aby Lenka opět nalezla smysl života. Každého opětovaného úsměvu jsme si náležitě považovali. Byli jsme hrdi na to, že Lenku opět vracíme do života. A ono stačí tak málo. Aby přijel opět ten, který slepenou sošku opět srazil na kolena a rozbil na drobné střípky. Bude to trvat opět nějaký čas, než znovu rozbité střípky sesbíráme a dáme dohromady. Lenka ale pochopila, že už si nedá a nedovolí ublížit. Ten den, když si uvařila čokoládu do darovaného hrníčku, mi slíbila, že to byla poslední šance, kterou dala, a ač to bolí, půjde opět dál. Věřil jsem jí. Lenka byla odhodlaná už se nevracet.

„Jen mi ještě jednou pomozte,“ zaprosila. A já věděl, že se svou ženou uděláme vše pro to, aby se opět smála. Je to naše kamarádka a přátelé se neopouští.

Vrátil jsem se domů zamyšlený. Lenka má vše. Dobrou práci, krásný a pěkně vybavený byt, úspěšné již dospělé děti i slušné auto. My s mou ženou jsme nikdy auto neměli. Nejdřív na to nebyly peníze, pak přišly na svět naše děti a s nimi další výdaje, no a teď má žena přišla o práci. Zvykli jsme si jezdit vlakem, chodit pěšky a žít skromně.

Večer jsem nahlédl do ložnice. V posteli přede mnou leželo štěstí. Velké, obrovské, nenahraditelné. Leželo tu největší bohatství světa, které každý nemá. Je nad všechna auta, nad veškeré zlato bohatství. Ležela tu má milovaná žena a spala. Společně zvládneme všechno na světě. Vypořádáme se i s výpovědí z práce, i se zdražováním, protože máme jeden druhého. Nikdy nedopustím, aby se jednou má žena stala rozbitou soškou, jejíž střípky by musel někdo jiný lepit. Nikdy nedopustím, abych o svou ženu přišel. Ze spaní se usmívala. Políbil jsem své štěstí a pochopil, jak moc jsme bohatí.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete