Bohatství a štěstí

Vyrůstali v jedné vesnici. Martina sedávala s Davidem dokonce v jedné lavici. Do třetí třídy byl menší, než ona. Tahal ji za culíčky a škádlil, ale už tenkrát ji měl rád. Ve čtvrté povyrostl a byl konečně vyšší než Martina. Tenkrát jí pod topolem na návsi dal první pusu a vyznal jí lásku. Jejich mámy se znaly a byly dobrými kamarádkami. Ve škole opisoval jeden od druhého. David v češtině, Martina zase v matematice a zeměpisu. Už tenkrát snil o velkých cestách, na které spolu jednou pojedou. Znal cizí země, zatím jen z mapy a cestopisů, ale už tenkrát věděl, že je jistě navštíví.

Pak se trochu vzdálili. David jezdil na gymnázium, zatímco Martina nastoupila na zdravotní školu a byla na internátě. Když se spolu po maturitě opět setkali na zábavě, bylo vše jasné. Plamínky v očích těch dvou nevyhasly. Jenže po prvním milování, po polibcích plných něhy přišel David s velkým plánem. Snil o cestě do Ameriky. Chtěl vydělat peníze, být boháčem. Martinu nějak do svých plánů nezahrnul. Stýkali se dál, David se ale bránil dalším intimnostem. „Víš, jsi jako sestra,“ argumentoval.

Ano, i Martina k němu cítila něco jiného, než k předešlému příteli. Už v tom nebyla ta vášeň, touha po neznámém. Oni se už znali, a dobře znali. Věděli o sobě mnohem víc, než kdyby se potkali až v dospělosti. Martina měla ale Davida ráda a on Martinu také. Jen ji bral víc jako sestru. Hájil se tím, že musí vydělat peníze, snil po bohatství. David, ten snílek ze základky…

Jednoho dne skutečně odjel. Dozvěděla se o tom jen pár dní před jeho odjezdem. Přikázala si zadržet slzy, když se loučili. Nedal jí ani pusu, jen ji pohladil po čele. Tak, jako bratr.

V Americe si našel dobře placenou práci, vracel se domů tak dvakrát do roka, vždy na týden. Domluvil si vždy schůzku také s Martinou. Ona ale cítila, jak se odcizují. Byl to ten starý David, jen jeho plamínky v očích poněkud uhasly. Byl slušný, milý a tvrdil, že v Americe žádnou ženu nemá. A přesto už byl jiný. Svaloval to na to, že se tolik znají. Na únavu, na těžkou práci, i na ni samotnou. Je nedočkavá a nepochopí, že jde za štěstím. Až pak se může věnovat Martině. Chtěl poznat vášeň, něco nového. Ale až potom. Zdálo se mu, že není dostatečně bohatý, zajištěný, nemá dostatečně velký byt. Chtěl víc a stával se z něj víc a víc bohatý člověk. Bohatý navenek, ale chudší uvnitř. Zatímco Martina dělala obyčejnou sestru v nemocnici vzdálené pár kilometrů od domova, on budoval kariéru. Zatímco Martina měla čas se procházet lesem, loukou, on znal jen práci a zapomínal na odpočinek.

Uplynuly tři roky, co se neviděli. Když se na něj občas přišla zeptat k jeho rodičům, vysvětlila jí jeho maminka, že toho má moc. Ale pozdravoval ji a občas jí i napsal pár řádků. Pečlivě schovávala dopisy z ciziny. Když pak zemřel Davidův otec, šla mu na pohřeb celá vesnice. Martině bylo úzko, když viděla Davidovu mámu, která pláče. Jeho rodiče byli téměř jako její vlastní. A pak si všimla shrbeného, postaršího muže. Trvalo jí jen pár sekund, než v tváři zešedlé smutkem poznala Davida. Zestárl, pryč byla jeho krásná mužská postava. Byl z něj starý muž. Jeho kabát jasně dokazoval, že finanční nouzí netrpí. Z jejího Davida ale nezbylo nic. Když mu pak kondolovala, opřela se o jeho rameno a začala hlasitě vzlykat. Nebylo poznat, kdo koho těší víc.

Po obřadu odcházela. Všimla si ještě, jak shrbený David a jeho máma nasedají do krásného zahraničního vozu s vlastním řidičem. Ona šla pěšky k mladému muži s kočárkem. Čekal na ni její milovaný muž s krásným, zdravým chlapečkem. Už nelitovala, že tenkrát nečekala, až se její princ vrátí, chytne ji za ruku a vezme s sebou do Ameriky. Už nechtěla být zahrnuta bohatstvím, co se blyští. To nejcennější už dávno měla - spokojenou, krásnou a zdravou rodinu…