Boženka a Venoušek

Boženka pochází z pěti dětí v malé vesničce u Boubína. Venoušek z malebné vísky od Kladna. Je jedináček, měl sice bratra - dvojče, ale ten zemřel krátce po narození. Oba se náhodně setkávají v našem městečku.

Ona přijela za sestrou na návštěvu podívat se na prvního malého synovečka.
On se svojí  maminkou byl nakupovat.

Náhoda chtěla, že oba  dva si ve stejný okamžik  všimli mladé maminky, která z kočárku ztratila dudlíček pro dcerušku. Tu zasáhl osud či Amorek vystřelil svůj šíp, neb jak se ohýbali, přišel náraz a oba měli bouli na čele. Tak se seznámili. Po roce známosti byla svatba. Ona se už nevrátila do své rodné vesničky a zůstala v našem městečku žít po boku Venouška. Život nebyl vždy snadný ani procházka růžovým sadem, zažili i bolest při ztrátě prvorozeného syna, později dcery, ale jak čas běžel dál, narodila se jim další dítka. Nikdy se nevzdali, svoji cestičku si vyšlapali.

Dětem vyprávěli příběhy z mládí v zimě při černé hodince, to pak nikdo ani nedutal, zobáčky pěkně otevřené a čekalo se, co bude dál. Tatínek Venoušek přikládal do kamen a maminka Boženka se jen mile usmála, pohladila očkem svoji drobotinu i muže, který ji vzal za ruku a pohladil. Na stropě byl odraz od plápolajícího ohně z kamen, stůl zas nesl stopy od hrnků s bílým kafem a talíře s buchtami. Zpívalo se, hrály různé hry.

Prostě klid a pohoda. Jen ten čas nějak běžel neúprosně rychle dál. Děcka pomalu vylétala z hnízda, tu zůstala Boženka s Venouškem a pejskem Renou sama v bytečku. Bylo smutno, ač tatínek  miloval maminku, chodili spolu na vycházky, navštívit vnoučátka, ale doma už nebyl ten nepokoj, hlahol, smích či křik. Nakonec vyměnili byteček za menší a už jim bylo líp. Jejich láska, která trvala více jak 40 let, opět prohřála, prosvítila tento kouzelný domov, kam se každý vracel tak rád. Bohužel smrt si nevybírá. Venoušek zůstal sám, s láskou ve svém srdíčku vzpomínal na svoji milovanou Boženku.

Každý den jí chodil dávat novou kytičku na hrobeček, vždy žlutou, neb maminka tuto barvu nejvíce milovala. Říkávala, že je to barva sluníčka teplíčka. Měla pravdu. Přes zimu nechodil, neb cesta byla namrzlá, to pak v pokojíčku na nočním stolečku byla fotečka a kytička. Nebyl den, kdy by se svojí milou nemluvil, ač už byla v nebíčku. Vždy promlouval k mamince, co ho trápilo a jako by mu ona dávala rady. Našel sílu jít zase dál. Přímo pookřál při narození poslední vnučky Aničky.

A že ta to s dědouškem umí. A tatínek? Nuž ten vypráví babičce Božence, co zase ta malá natropila. A představte si, dokonce vozil i kočárek. Jen nevím, zda mamince se přiznal. On nerad tlačil kočárky. Ale to už je zase jiný příběh.

Tak toto je láska, kterou prožila moje maminka s tatínkem, z pohledu své dcery Kašpárka.