Bramborová brigáda

Na začátku druhého ročníku střední školy nám bylo oznámeno, že pojedeme na týdenní bramborovou brigádu někam do východních Čech. Radost byla veliká, jednak se na týden zbavíme školy, a pak ani výdělek není k zahození. 

Doufaly jsme však i v jiná rozptýlení. Nejen naše třída, ale celá naše škola byla ryze dívčí, takže jsem hodlaly okouzlovat i místní mladíky, kteří budou jistě paf z příjezdu slečen z Prahy. Doprovod a dozor tvořili dva páni profesoři ve středním věku, kteří byli podle nás už za zenitem a v necelých čtyřiceti létech nám připadali jako starci, ale byli celkem oblíbení, a tak  jsme předpokládaly, že dají mládí volnost a nebudou prudit.

Ubytování předčilo všechna naše očekávání, ne že bychom čekaly zrovna Hilton, ale ubytovna předělaná z kravína se nám zdála přece jen trochu pod úroveň, zvlášť, když si s její přestavbou moc práce nedali, vystěhovali krávy, vymalovali a přistěhovali postele, toť vše. Kravín zůstane kravínem, i když ho obohatili o dvě sprchy a dvě toalety. Pak tam byla ještě malá místnost pro pány profesory a jiná malá budova, sloužící jako jídelna. Profesoři nám určili prostor mimo kravín, kde můžeme trávit volno, když zrovna nebudeme dobývat chutné hlízy brambor. Bylo to od cedule s názvem obce k dopravní značce pozor zatáčka, což bylo několik desítek metrů.  Ale nám to ani nevadilo, kravín ležel mezi poli a loukami, takže se stejně nebylo kam vzdálit, nejbližší hospoda byla sedm kilometrů.

Na pole nás vozil valník, tam jsme zalezly do brázd a celý den, pouze s přestávkou na jídlo, vyhrabávaly brambory. Jediným rozptýlením bylo, když nám na cestě zpět zastavili u jakéhosi konzumu a my jsme si mohly koupit žvejky nebo čokoládu. Už jsme ani nikoho okouzlovat nechtěly, po celodenním hrabošení v brázdách jsme stejně vypadaly jako prasátka a toužily jen po sprše. Ani nájezdu místních mladíků se naši profesoři obávat nemuseli, chlapcům se rozhodně nechtělo táhnou se sedm kiláků do kravína a dalších sedm zpět. Vždy po příjezdu z pole nastal boj o sprchy, a pak už byla jen nuda a nuda. Někdo si četl, někdo poslouchal rádio.

A pak mě to napadlo, co kdybychom vyvolávaly duchy. Všechna děvčata byla okamžitě pro. Znala jsem způsob, kdy se vezme knížka zemřelého autora, přes její boky se přetáhnou gumičky a doprostřed vloží velký klíč, pak dvě osoby drží klíč na prstě. Jedna osoba určí stranu ANO a NE. A může se začít komunikovat s duchem, když ovšem projeví ochotu. Knihu jsme měly, gumičky taky a našel se i vhodný klíč.

Všechno jsme pozhasínaly, nechaly pouze malou lampičku kvůli atmosféře, já s kamarádkou jsme si sedly proti sobě na postel a všechny ostatní holky se namačkaly kolem nás. Já jsem se ducha ptala a jak se kniha otáčela, odpovídal ano a ne. Holky byly překvapené a nadšené, jak to funguje, pak někoho napadlo, jestli by se nám duch neozval. Moc se mi nechtělo, ale zeptala jsem se. Nastalo hrobové ticho. Najednou nedaleko zaštěkal pes, holky sebou trhly, všechny jsme věděly, že žádný pes nikde v okolí není.

Ale holky byly nadšené. Tu kdosi vyslovil myšlenku, se kterou si nás pohrávalo víc, co se tak ducha zeptat, jestli by se nám nezjevil. To už se mi nechtělo vůbec, ale velice zdvořile jsem se zeptala. Kniha se ještě ani nepohnula, když tu se za oknem zvedlo něco obrovského a bílého. S řevem jsme všechny naskákaly z postelí na zem. Za oknem se ozval příšerný smích. To naši páni profesoři vyšpionili, co zrovna děláme a rozhodli se nás vystrašit. Povedlo se jim to dokonale.

Druhý den jsme dlouho čekaly na valníku, páni profesoři nemohli nějak najít klíč od své toalety, který měli jinak pořád u sebe. Asi duch.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10