Brýle

Až nyní po Vánocích jsem konečně měla možnost zaslat mé mamce dárky od Ježíška. Přes svátky jsme neměli možnost se vidět, protože mamka byla mimo domov. Většinou za babičkou jezdí během vánočních prázdnin můj syn Lukáš. Ten ale prochází svým pubertálním obdobím a návštěvy babičky se mu už nezdají být tím pravým ořechovým.

U babičky, která nevlastní počítač, natož, aby ovládala internet, nemá „chytrý“ mobil, nemiluje přihlouplé komedie a sci-fi filmy se prostě syn nudí. A tak jsem veškeré dárky pro mamku zabalila do dárkové tašky s motivem vánočních stromečků, sněhových vloček a šťastných dětí na zasněženém kopci, a když od nás odjížděl můj přítel domů, vrazila jsem mu tašku do ruky. Byli jsme už předem domluveni, že se na cestě domů staví u mé mamky. Bydlí ve stejném městě jako ona, jede prakticky kolem ní. Vyvenčili jsme psa, prošli jsme se zasněženou krajinou, sníh, jako obvykle, napadl až po Vánocích, a tak jsme si užili tu krásnou pohádkovou atmosféru, a přítel odjel.

Brýle Ještě ten den večer mi volala mamka. Děkovala za dárky a, jako vždy, se ptala, proč jsem jí toho tolik poslala. „Proč jsi mi posílala tu pánev, já mám ještě tu, co jsem od tebe dostala před lety?“, ptala se. „A proč mi posíláš vitamíny, doktorka mi je zakázala brát, víš, že po své nemoci nesmím brát ani Celaskon?“, doplnila. Pak probrala sadu kosmetiky a další drobnosti. Cítila jsem se, jako bych se dopustila nějakého trestného činu, místo, abych obdarovala bližního svého. Pak se mamka ještě zeptala: „A proč jsi mi posílala ty brýle?“ „Jaké brýle?“, dotazovala jsem se. Ano, mamce jsem do tašky dala spoustu drobností, ale brýle tam jistojistě nebyly. „No, takové úzké brýle. Dala jsem si je na oči a nic jsem přes ně neviděla, tak jsem je schovala do té skříně v chodbě úplně nahoru, kam dávám zbytečnosti, které nepotřebuji. Musela jsem kvůli nim vzít schůdky, vylézt nahoru a uložit je tam.“, doplnila mamka, ale já pořád nechápala. Syn se právě vracel z návštěvy od kamaráda, a tak jsem se ho zeptala, zda nepřidal do tašky pro babičku dárek v podobě brýlí. Tvářil se nechápavě: „Já? Brýle? Proč?“ „Takové plastové, černé…“, dodala mamka a mně to došlo. „Neměly ty brýle na nožičkách takové bílé ornamenty?“, zeptala jsem se, protože přítel si nedávno koupil právě takové brýle na čtení. Byly hodně drahé, a hlavně třetí v pořadí v časovém horizontu nepřesahujícím jeden měsíc. Ty první brýle si rozsedl tak šikovně, že je musel vyhodit. Druhé brýle nosil ledabyle v kapse, aby je měl po ruce v obchodě atd. On totiž vidí dobře na dálku, ale se čtením to je horší. A tak se jednou vracel odněkud pozdě v noci domů, vystoupil z auta a šel do baráku. Nevšiml si, že mu brýle z kapsy vypadly a jak jel druhý den ještě za šera do práce, rozjel si je autem. Brýle opět putovaly do kontejneru. No a ty třetí zřejmě vložil mezi dárky pro mou mamku… „Jo, byly tam nějaké ornamenty. Ale jsou teď nahoře, ve skříni, nahoru se mi nechce,“ řekla mamka. „No, tak to jsou Jirkovy brýle!“

„Ach jo, to abych zase lezla nahoru…“, dodala mamka. Tak jsem jí řekla, ať nikam neleze a počká na Jirku, aby si pro brýle vylezl sám. A pak mě napadla malá lest. Můj přítel bývá často roztěkaný, zapomíná věci a chodí pozdě. Když jsem mu to čas od času vyčítala, tak to maskoval a pro jistotu se ke ztrátám ani nepřiznal. Zavolala jsem Jirkovi a hned v úvodu se ho zeptala, jestli mi nechce něco říct. „Miluji tě, miláčku!“, řekl, ale já zrovna na toto nečekala. „Máš všechno?“, znovu jsem se zeptala. „Co myslíš? Klíče mám, občanku taky a peněženku zrovna držím v ruce.“, vyjmenoval Jirka věci, které v poslední době někam založil, někde zapomněl, a pak je zase našel. Smála jsem se od ucha k uchu. Nikdy jsem nepotkala většího popletu. A tak jsem Jirkovi řekla, aby mi přečetl kousek z knihy, kterou ode mne dostal k Vánocům. Nechápal, ale věděl, že mám hovor na něj zdarma, mám tudíž hodně času, a tak šel pro knihu. Něco koktal, bylo evidentní, že na písmenka v knize nevidí. „Dej si brýle! Ty nové brýle, co sis potřetí koupil!“, zdůraznila jsem. Po chvilce četl lépe, ale nebylo to ono. „Máš na očích ty nové brýle?“, ptala jsem se. „Mám brýle.“, řekl. Už jsem mu chtěla vyčíst, že lže, když si Jirka taky něco uvědomil a dodal: „Mám brýle od své mamky, ty nové jsem asi zapomněl u tebe, viď?“ Tak jsem mu vysvětlila, že u mě žádné brýle nezůstaly. Jirka byl v rozpacích. Přiznal se k něčemu, o čem si myslel, že je zbytečné, neměl nové drahé brýle a ještě jsem se mu na druhém konci šíleně smála. „Ty nové brýle jsi dal totiž mé mamce k Vánocům.“, vysvětlila jsem. Po chvilce pochopil.