Odborníci o tom vytrvale diskutují, byla o tom napsána řada knih a učenci zasvětili celé životy obraně či popírání teorií o osobě autora nejuznávanějšího díla anglické literatury. Anonym nabízí jednu z možných verzí jejich výkladu a zaměřuje se na dobu, kdy politické skandály a intriky, tajné románky na královském dvoře a zákeřné plány hamižných šlechticů, toužících po trůnu, vycházely na světlo na těch nejpřekvapivějších místech: na londýnských jevištích.
O filmu Anonym:
Otázka identity skutečného autora Shakespearova díla byla poprvé položena před více než stoletím. Byl vousatý bard ze Stratfordu skutečně tím, kdo napsal geniální hry o Hamletově tragickém životě, o Romeově vášnivé lásce či o sžíravé vině lady Macbeth? Mohl by skutečně intelektuálním autorem těchto pozoruhodných postav být zcela obyčejný muž ze Stratfordu?
Ví se toho o něm tak málo, že je pro řadu lidí naprosto nemožné uvěřit skutečnosti, že by syn negramotného obchodníka mohl být autorem takových literárních mistrovských děl, jakými jsou Kupec benátský, Král Lear či Jindřich V. Vzdělání, kterého se mu dostalo ve vesnické škole, ho nikdy nemohlo vybavit natolik bohatou slovní zásobou, aby dokázal napsat jedna z nejdiskutovanějších literárních děl na světě a neexistují žádné důkazy o tom, že by se kdy vydal do cizích zemí, natož aby se naučil řeči, kterými se v nich hovořilo.
Jedinými psanými dokumenty, u kterých dokázali historici potvrdit, že je jejich autorem skutečně Shakespeare, je několik podpisů na oficiálních listinách s přinejmenším šesti různými variantami hláskování samotného autorova jména (Shaksp, Shakspe, Shakesper, Shakespere, Shakspere a Shakspeare). S výjimkou her, které mu jsou připisovány, neexistují žádné rukopisy, dopisy, deníky či básně, které by byly prokazatelně jeho dílem, což je s ohledem na jeho pověst velmi překvapivé.
Jeho smrt v roce 1616 nevzbudila žádný ohlas, na rozdíl od úmrtí jiných oslavovaných autorů oné doby, a jeho negramotná žena a děti po něm zdědili jen jeho „druhé nejlepší lože“ - žádné peníze – a ještě pozoruhodnější je skutečnost, že ani jeho poslední vůle nezmiňuje žádné knihy či rukopisy.
„Antistratfordovci“, ti, kteří jsou přesvědčeni, že existuje dostatek pochyb o tom, zda je Shakespeare skutečně autorem jemu připisovaných děl, měli a mají ve svých řadách i množství velikánů, učitelů, spisovatelů, světoznámých herců, režisérů či učenců jako Sigmund Freud, Orson Welles, Charlie Chaplin, Mark Twain, Ralph Waldo Emerson, Walt Whitman, sir Derek Jacobi a sir John Gielgud.
Zatímco někteří z nich jsou nakloněni spíše skupinovým teoriím (tedy že je za bardovo dílo zodpovědná celá skupina autorů), jiní zastávají názor, že se jedná o dílo jednotlivce, například Edwarda De Vere, vévody z Oxfordu, Francise Bacona či Christophera Marlowea.
Právě Oxford je v antistratfordovských kruzích předním kandidátem na autorství Shakespearova díla s ohledem na pozoruhodné shody okolností v osudech jak tohoto šlechtice, tak stratfordského barda. Existuje celá řada věcí, které Shakespearovi zastánci nejsou schopni jen tak smést ze stolu, například i šestnáctiměsíční cesta po Evropě, kterou Oxford podstoupil a která ho zavedla do měst, jež Shakespeare ve svém díle popisuje s bezstarostnou familiaritou, mimo jiné do Padovy, Milána, Verony, Mantovy, Florencie a Sieny.
Dalším faktem je, že Hamlet pozoruhodným způsobem zrcadlí Oxfordův život s takřka autobiografickou přesností, kdy se jeho nevlastní otec William Cecil ujímá role Polonia a jeho dcera Anne Cecilová se stává Ofélií; sama královna, podle které je napsána role Gertrudy, Oxforda od dvanácti let vychovávala a později se stala jeho milenkou. Bylo dílem pouhé náhody, že se v Oxfordově ženevské Bibli vyskytují zvýrazněné pasáže, které ve svém díle Shakespeare použil, či že jeho přezdívka zněla „spear shaker“?
Naproti tomu Stratfordovci pochopitelně vůbec nepochybují o tom, že Shakespeare ze Stratfordu je mužem, zodpovědným za napsání 37 divadelních her a 154 sonetů. Z jejich pohledu není o autorství sporu a veškeré dílo, které je Shakespearovi připisováno, podle nich autor i sám napsal v době, kdy se přestěhoval do Londýna.
Jejich argumenty jsou podloženy čtyřmi hlavními důkazy: jméno William Shakespeare se objevuje na celé řadě titulních stran básní a her, které byly v období jeho života napsány, Ben Jonson v předmluvě své první sbírky, vydané sedm let po Shakespearově smrti, hovoří o Shakespearovi jako o „stratfordském pěvci“, herci Heminges a Condell (uvedení v jeho závěti) ho zmiňují jako autora a jeho podobizna a nápis na pomníku ve Stratfordu naznačují, že Shakespeare skutečně byl spisovatelem.
Stejně jako v případě ostatních událostí oné doby existuje jen velmi málo jednoznačných informací a v kterékoliv z teorií lze velice snadno odhalit nedostatky a rozpory, ale o Shakespearovi se obecně ví méně než o jiných hercích a autorech jeho doby. Shakespeare byl autorem, který byl za svého života obdivovaný, ale nikoliv uznávaný, a jeho dílo s vášní sobě vlastní oživili až v polovině devatenáctého století romantici a Viktoriáni.
V roce 1987 se ve Spojených státech dokonce uskutečnil fingovaný soudní proces, který měl o otázce autorství rozhodnout. Soudce Brennan, vrchní soudce celého přelíčení, rozhodl, že pro přiznání autorství vévodovi z Oxfordu nebylo předloženo zákonem požadované množství důkazů, nicméně soudce Harry Blackmun dodal, že ačkoliv byla výsledkem odpověď správná z právního hlediska, není si vůbec jistý, zda se jedná o odpověď správnou.
Dokud nebudou nalezeny průkaznější či dokonce jednoznačné důkazy, které by jednu z teorií potvrdily, neexistuje teoreticky na tuto otázku žádná špatná či správná odpověď. Stále tu ale zůstává jedna velice důležitá otázka. Záleží opravdu na tom, kdo tato výjimečná díla, která jsou součástí našeho kulturního odkazu, skutečně napsal?