Vždy naše rodina chovala jen psy – samce. Nikdy jsme neměli fenku. Začalo to Bobíkem a pokračovalo dalšími pejsky. Nebylo to tím, že bychom měli něco proti fenám. Po prvním psovi jsme ale vždy přivedli domů raději pejska.

Když nám zemřel Haryk, náš druhý a už vůbec ne poslední pes, zařekli jsme se všichni, že další bolest z odchodu milovaného tvorečka už nechceme zažívat. A tak jsme se dohodli, že dalšího psa si už nepořídíme. Vyléčila nás až Bublina.

Byli jsme všichni ještě hodně smutní, bolaví a nešťastní, protože jsme Haryka měli v živých vzpomínkách. Poslední dobou se ale už trápil a injekce mu jen dopomohla k odchodu tam, kde ho už nic nebude trápit. Chystali jsme se na první výlet na hory od jeho odchodu. Do té doby jsme jezdili na hory vždy se psem. První Bobík hory miloval a Haryk, dokud byl ještě zdráv, taky. Balila jsem batoh a úplně instinktivně do něj uložila i psí pláštěnku. Vůbec jsem si neuvědomila, že už ji vlastně nepotřebujeme. Přitom granule a piškoty zůstaly doma. Jen prostě balíček s pláštěnkou jsem do batohu z nějakého důvodu vložila. Snad, že mělo k večeru, to už ale stejně budeme doma, pršet.

S dětmi a manželem jsme si vyšli na náš oblíbený vrchol, dali si polévku a snažili se myslet na něco jiného, než na našeho posledního psa. A přesto. Tu syn zavzpomínal na to, jak Haryk prohnal naposledy zajíce, tam zase dcera vzpomněla na chvíli, kdy z prudkého kopce jezdili v zimě na igelitovém pytlíku a Haryka měli přitom na klíně. Haryk ještě nebyl zapomenut.

Déšť přišel dřív, než večer. Už po půlhodině cestou dolů nás začaly zkrápět nejdřív malé, později velké kapky deště. Ač jsme měli pláštěnky, v jednu chvíli jsme se schovali pod přístřešek pro turisty. Pro déšť už nebylo pomalu vidět na cestu. Stáli jsme tam, chvěli se zimou a snažili se zahřát poskakováním na místě. V jednu chvíli se k nám něco hnalo z lesa. Vypadalo to jako kanec. Dcera začala pištět a všichni jsme zůstali jako opaření. Co když nás to sežere? Vmžiku jsme vyskočili na stůl uprostřed dvou laviček. To něco k nám běželo, chtělo se to asi taky schovat. Když to doběhlo až k nám, zjistili jsme, že je to strašně promáčený pes. Byla to fena, zřejmě někomu utekla. Bylo nám jí líto. Měla jsem v batohu ještě náhradní mikinu pro děti, nakonec jsme ji ale použili jako ručník pro fenku. Ostatně, do pláštěnky po Harykovi by se stejně nevlezla. Déšť byl prudký, nikterak ale dlouhý. A tak jsme mohli vyrazit opět na cestu. Nalezená fena se ale tvářila, jako by byla naše odjakživa. Nechtěla se od nás vzdálit.

Ten den jsme se vrátili domů i s fenkou. Byla to pořádná psí ženská, a tak jí děti začaly říkat Bublina. Všude jsme vyvěsili cedulky o jejím nálezu a informovali i městskou policii. Jak bylo zjištěno, tak fena nebyla čipovaná a zřejmě se jí někdo zbavil, protože se o ni nikdy nikdo nepřihlásil.

Bublina u nás pak žila ještě dalších pět let. Dělala nám společnost při výletech a byla naprosto bezkonfliktní. Byl to, jako všichni naši psi, skvělý pes. Když odešla do nebe, už nikdy jsme neřekli, že dalšího psa si nepořídíme. A tak jsme měli ještě Maxe a dnes u nás žije Alík. A pokud dá zdraví, věřím, že ještě nějakého toho psího parťáka jistě do naší rodiny v budoucnu přijmeme.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10