Nevím, jak je tomu u vás, ale v naší rodině každá oslava pravidelně končí u alb se zažloutlými fotografiemi. Vzpomíná se na dobu dávno i nedávno minulou, oprašují se příběhy prarodičů, rodičů i nás, důchodců - čekatelů. Nejinak tomu bylo i při poslední sešlosti. Maminka slavila své 79. narozeniny. Fotky přišly samozřejmě na řadu… Najednou jsme všichni omládli o 40 let. Ocitli jsme se opět v bulharském kempu, kam jsme tehdy jezdívali za sluníčkem.

Slovenští sousedé z vedlejšího stanu právě vyndali z košíků, k našemu nemalému údivu, nádherné hřiby, začali je krájet a sušit. „Ty houby jste našli tady?“ divili jsme se. „Áno, je jich tu naozaj vel`a!“ zněla odpověď, které jsme s radostí i bez překladu hned rozuměli. Houby, to bylo totiž jediné, co nám v cizině chybělo k úplné spokojenosti. A tak se šlo. Do bulharského lesa. Prostorného, listnatého, a jak jsme za pár minut zjistili, nesmírně bohatého na pravé hřiby!! Aby se tašky a košíky brzy zaplnily, provedli jsme anexi lesního porostu ze čtyř světových stran. Nadšení bylo opravdu veliké. Tak veliké, že veškerá ostražitost šla stranou.

Najednou se ozvalo nesympatické zasyčení. Proboha, had! Šedá kůra mozková mi začala horečně pracovat. Co tady může žít? Zmije? Krajta? Brejlovec? (Můj ne příliš velký zájem o zeměpis a přírodopis ve škole bohužel slavil úspěch.) Otázky honící se mi hlavou se začaly množit. Co když nějaká ta hadí potvora utekla komusi z domácího terária? Co budu dělat, až mě uštkne? Kde vezmu kyslík, až mě „obejme“ kolem krku?

Rodiče s bráškou byli v tu chvíli v nedohlednu. Zrovna když je člověk potřebuje, sbírají houby! Rychle jsem se snažila vzpomenout na různá doporučení. Neříkali nám, že had sám nezaútočí, když klidně a hlavně potichu vyklidíme pole? Pokouším se nenápadně ztratit.  Mám zdrhat do kopce, nebo z kopce? Ježíšmarjá, tady je to samá rovina!!! Syčení se ozvalo znovu.

Vtom se opodál vynořila taťkova hlava. Vzápětí ji doplnily další dvě.  Mamka, bráška…

„Je… tady… nějaký… had…“ šeptám a nejistě naznačuji směr, kde by potenciální škrtič či travič mohl být. Za hlavou se ozývá další syčení. To už slyší i zbytek rodiny. Jdou mi, k mé nevýslovné radosti, neohroženě na pomoc. Zbývá jim pár kroků. Konečně stojí vedle mne. Jeden pohled za moje záda stačí k tomu, aby propukli v hurónský řev. „Leni, otoč se!“ vybízejí mne ke statečnosti. Hlava se mi neochotně obrací směrem k neznámému tvorovi. V duchu píšu závěť. K podpisu se ale nedostávám. Z trávy se na mě usmívá opravdu plaz - neobyčejně krásná, sympatická želvička!!!

Hub jsme ten den nasbírali opravdu hodně. Po návratu do kempu se už za chvilku část hřibů sušila na sluníčku a ta druhá udělala z  již tak námi oblíbeného hovězího na divoko nepopsatelnou pochoutku, na kterou s bráškou vzpomínáme do dneška.

A já si příjemný obraz našich vzpomínek doplňuji čas od času i tímto želvím příběhem.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10