Retro výstava v Tančícím domě - vzpomínka na dětství

Tančící dům najdete na pravém břehu Vltavy na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí. Postavený byl v roce 1996 podle návrhu Vláda Milunice a Franka Gehryho. Interiéry kanceláří navrhla architektka Eva Jiřičná. Průčelí budovy tvoří dvě věže, které připomínají taneční pár.

Říká se mu prý také Ginger and Fred podle meziválečného tanečního páru Freda Astaira a Ginger Rogersové. Na vrcholu věže je kopule s konstrukcí z trubek potažená nerezovou síťovinou. Budova má devět podlaží. Místnosti jsou nesymetrické a stěny šikmé. V šesti podlažích jsou kanceláře. V přízemí je kavárna a v nejvyšším patře je restaurace a bar. Ostatní prostory využívá galerie pro výstavy, kongresy a různé další kulturní akce. Již během stavby Tančícího domu probíhaly diskuse o tom, zda ho dostavět nebo ne. Někteří dům zavrhovali pro jeho modernost a styl, který se do staré Prahy nehodí. Byli i tací, kteří naopak ve stavbě viděli velkou změnu a novinku. Nyní je Tančící dům považován za symbol města a přitahuje mnoho turistů. Tato stavba získala několik ocenění v kategorii designu a dostala se mezi pět nejvýznamnějších českých staveb devadesátých let.

retro výstava Já jsem zde společně s mamkou navštívila výstavu „Retro 70. - 80. léta“. Ve třech patrech Tančícího domu jsme viděly snad vše, co patřilo k životu běžných lidí v Československu. Hned za vstupem byly píchačky, které většina z nás asi kdysi používala při vstupu do práce. Vedle už jsou modernější turnikety. Přehlédnout jsme nemohly legendární Škodu 110R a motocykl Jawa. Prohlédly jsme si také cyklistickou a lyžařskou výzbroj. V té době se více využívaly běžky než sjezdovky. A za rohem jsme se ocitly ve školní třídě. Ihned jsem si vybavila početnici a slabikář, které jsem používala v první třídě. Početnici zde také měli. A ty obrazy na stěně, no prostě to bylo tak věrohodné, že jsem neodolala a na chvíli se posadila na židli a zalistovala v početnici. Je zvláštní, co vše se mi při prohlížení učebnice vybavilo. Ve vitrínce byly ještě nějaké další školní pomůcky. A co mne pobavilo – dítě v pláštěnce a masce. Pamatujete na branná cvičení? Igelitové pytlíky na ruce a nohy, pláštěnka, maska v brašničce přes rameno a už se mohlo jít.

V prvním patře byl napodoben typický panelákový byt. Nejdříve koupelna, potom pokoj studenta – puberťáka a rebelanta. No a kuchyň, ta mne vůbec nepřekvapila. Vždyť ty linky měl skoro každý stejné. Jen barevnými odstíny se lišily. A to vybavení, no vrátila jsem se do dětství. Jen mne trochu zarazila myčka na nádobí. Že by v té době už byly? Asi ano. Pomalu jsem přešla do obývacího pokoje. Zde jsme s mamkou obě zůstaly stát a doslova zíraly. Obývací stěnu, která je zde vystavená, má mamka ještě nyní. Sedačku jsme mívali také takovou, jen v zelené barvě. No a ta taška s ručním pletením, tak ta u nás také byla pořád k vidění, protože mamka hodně pletla. A těch pro mne známých a povědomých věcí všude, no nádhera.

U vitríny s hračkami jsem si vzpomněla, co vše jsme měli s bratrem za hry a co z toho měla potom i moje dcera. Některé hračky se vlastně vyrábějí pořád. Zaujala mne i malá výstava obalů z gramodesek. Vybavila jsem si i mnoho písniček, tehdejších hitů. Ostatně některé z nich se opět hrají. V suterénu budovy výstava pokračuje. Zde byl postaven stan s plnou výbavou na kempování. Úžasné. Další částí byla instalace typického obchodu i s výběrem potravin. Zde jsme vzpomínaly s mamkou, co jsme si rády kupovaly a jak to chutnalo. Některé oplatky, čokolády atd. se už nevyrábí nebo mají jinou značku a hlavně obal. Chvílemi jsme nevěděly, kam se podívat dříve. Ve vitrínách i volně zde bylo tolik věcí. Prohlížely jsme si vše poměrně dlouho a moc se nám to líbilo. Každý z nás má asi ještě nyní nějakou věc z té doby. Buď z nostalgie, nebo prostě vydržela a používá se pořád. Tehdy se věci vyráběly opravdu kvalitní. Dnešní výrobky tolik nevydrží. Celou výstavou nás provázel pan Vajíčko, oblíbená postavička tehdejší televize. Po prohlídce výstavy jsme ještě vyjely výtahem do nejvyššího patra a navštívily vyhlídku na střeše Tančícího domu. Bylo zrovna zataženo, ale stálo to za to.

Občas doma s dcerou mluvíme o době mého dětství, co vše jsme dělali a jak si hráli. Prohlížíme staré fotografie. Dcera některé věci vůbec nedokáže pochopit. Neumí si svět představit bez počítače a mobilu. Nechápe, že telefon dříve byl jen jeden v celé vesnici. Když jsem přijela z výstavy domů, ukazovala jsem jí fotografie a nadšeně vypravovala, co vše jsem viděla. Dcera mne chvíli poslouchala a potom se zeptala: „A to jsi byla v pravěku nebo kde?“ Takže jsem debatu ukončila s tím, že až jí bude tolik, co je dnes mně, tak možná pochopí, co pro nás starší vzpomínky znamenají. Na druhou stranu se na ni ale nezlobím. Ona dospívá v jiném světě než já. Ty věci, které pro mne něco znamenají a mám k nim určitý vztah, tak ona vlastně nezná.

Jaa123 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete