Být dcerou zaměstnance zemědělského družstva se vyplatí

Být dcerou zaměstnance zemědělského družstva není nic významného. Ba co hůř… Toto povolání přináší mnohá úskalí a noční můru celé „zemědělské“ rodině. Tím postrachem je každoroční sběr brambor…

Mnozí z vás jistě tento termín znají… Všichni, kdo dělají v družstvech, mají jednou za rok nárok na to naběhnout na pole a sesbírat si brambůrky za výhodnou cenu. Řeknete si možná: To je přeci skvělé. Ano, přátelé, tak já vám ten rádoby senzační zážitek popíši, abyste ztratili iluze… J

Jednoho dne (vlastně tak jako každý den, ale přikládám tomuto dni zvláštní význam) zazněl celou naší vesničkou rozhlas s oznámením, že sběr brambor připadne na slunnou neděli zářijového víkendu. „Ať vás ani nenapadne si něco plánovat“, upozornila mne a mou sestru mamka. Zrušila jsem tedy sobotní posezení s přáteli s výmluvou, že na mě něco leze. V duchu jsem si představovala, jak budeme dřít na poli, do zad nám bude prát slunce, vlasy mi zplihnou a budou se lepit na zpocený obličej… „Na druhou stranu… budeme to mít za sebou a bude lepší jasné počasí, než mlhavo a sychravo. Jen ať to krásné počasí vydrží..“.

Pršelo. Pršelo dva dny… Pršelo pět dnů… Ze silnic se stávaly potůčky, z polí bažiny.. V pátek se naší vsí rozezvučel rozhlas se zprávou, že kvůli deštivému počasí se brambory odkládají na další neděli.

Nu co - uklidili jsme kýble, pytle a holiny zpět do sklepa a dali si kafe. Jen já jsem byla trošku zklamaná, protože mi utekl příjemný den s přáteli - Z B Y T E Č N Ě. A byla tu ještě jedna věc, která mne vytáčela. Na příští sobotu jsem měla zamluvené lístky do divadla.. "Nebudu dělat ukvapená rozhodnutí a raději se zrušením rezervace počkám", říkala jsem si v domnění, že ten ukrutný déšť nemůže jen tak z ničeho nic ustat.

Bylo nádherně.. Pondělí, úterý, středa… babí léto. Znechuceně jsem zvedla telefonní sluchátko a zrušila rezervaci na sobotní představení. Vše bylo připraveno, dokonce se  nabídli příbuzní až ze severních Čech, že nám přijedou pomoci (a při té příležitosti naběhnou do lesa a nasbírají si plný koš poctivých hřibů). Běhala jsem po bytě a smejčila každý kout (prach, smetí, znáte to), abychom návštěvu přivítali, jak se sluší a patří.

V pátek rozhlas (odporný, skučivý zvuk, nenávidím ho). Mamka - stojící u sporáku - rozčileně odhodila vařečku, nechala oběd na rozpálené plotýnce a hrnula se k oknu. Pole ještě nestačila vyschnout.. Obci je velmi líto, ale brambory se přesouvají na příští neděli..Oběd se spálil, mamka klesla na židli, taťka nervózně zabouchl dveře a šel do garáže kouřit, sestra se chopila sluchátka a odvolala návštěvu příbuzných..  A já jsem plačky rušila víkend u kamarádky (slibuji jí to od začátku loňského školního roku).

Den D konečně nadešel. Celé naší rodině z toho čekání přibyly vrásky (sestře vyrážka a mně opar), příbuzní přijeli, ale hub už se nedočkali (sklidili je chataři). Den byl sychravý a zima nám zalézala za nehty. Přijeli jsme na pole přesně ve chvíli, kdy se mělo začít vyorávat pro naši vesnici. Skutečnost byla však jiná.

Tak jako každý rok se polovina traktorů rozbila, celá ves přišla nejméně o hodinu dříve a zabrala si šnorky (naše „parta“ - já, taťka, mamka, sestra s přítelem, příbuzenstvo ze severu - se musela tedy zařadit hezky nakonec do fronty - jako kdysi na banány, vzpomínáte?).. Minuty plynuly, brambory sbíralo jen pár vyvolených a my ostatní jsme se zahřívali, co to šlo.. Někdo šel na procházku, někdo kouřil, milenci se zahřívali navzájem..

Kolem poledne jsme dostali od „pánů nahoře“ , kteří celou akci řídili, příkaz, abychom šli sbírat kamsi doprostřed pole. „Máme nasbírat dvanáct pytlů.. Dvanáct pytlů.. Tady jich nasbíráme sotva pět.. Kam půjdeme pak? „, zaúpěla mamka. „No kam..vedle.“, mlaskl spokojeně ten pán…

Pobíhali jsme tedy po poli, skákali ze šnorku na šnorek a naplněné pytle zůstávaly různě poházené po poli. V klidné vesničce zavládl zmatek, lidé si navzájem kradli brambory z kýblů, pytlů, vzduchem lítaly nářky, nadávky… a páni vedoucí, předsedové, mezi námi spokojeně chodili a kárali nás za špatně vysbíraný šnorek…

Kolem druhé hodiny odpoledne rozbroje utichly, traktory odjely a po poli opět skákaly myšky (málem jsem dostala infarkt, když mi kolem nohy proběhla zrovna jedna taková. „Krysáááá“, ječela jsem. Naštěstí se ukázalo, že to byla obyčejná lasička a že jsem jí svým hlasem vyděsila ještě víc než ona mě). Celí strhaní jsme se dokymáceli k autům, nahlásili vedoucím (byli naprosto ve formě) počet pytlů a s tímto N Á D H E R N Ý M zážitkem jsme kodrcali domů.

Ti z vás, kteří naturálie zažili, se v mém příběhu jistě našli. A zjistili, že ať před deseti, padesáti léty nebo dnes… je to pořád, pořád stejné. Řečí plno, systém žádný a k tomu všemu „poctivé“ české ručičky…

Alena Rašková

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout