Býti v oblacích aneb jak se mi splnil můj nesplnitelný sen

„Pojď, neboj se! Je to nádhera!“ říkal mi můj přítel od prvního kroku do letištní haly. Čím více jsme se však přibližovali směrem k letadlu, k tomu ohromnému kolosu, který se podlé mého úsudku nemůže ani rozjet, natož vzlétnout, bylo mi zle. Mé nohy mě vší silou táhly zpět.

Po vstupu na palubu se mi tohle „monstrum“ však začínalo celkem líbit (a také ten steward, který nás vítal). Následovala demonstrace, pojíždění, start… Ten pocit, kdy letadlo začne nabírat rychlost, odlepí se od země a vy ucítíte tu nádhernou lehkost, je něco neopakovatelného. Pomineme-li fakt, že jsem se celou dobu přeci jen radši držela přítelovy ruky, věděla jsem, že je to jedna z nejkrásnějších věcí, kterou jsem kdy zažila.

Od té chvíle se naším častým společným tématem stalo létání a vše kolem něj. Naše touha vznášet se vysoko nad zemí však zůstávala nadále jen v našich srdcích. Stát se palubním průvodčím se zdálo velmi těžké, takřka nedosažitelné povolání. Když jsem si několik měsíců po dovolené hledala brigádu, narazila jsem na internetu na inzerát s názvem Práce v oblacích. Všechny mé smysly najednou zpozorněly. Společnost CAS Praha Ruzyně se zabývá personalistikou v oblasti letectví. Ihned jsem opsala všechny kontaktní údaje a zavolala přítelovi.

Alespoň o krok přiblíženi svému snu jsem vyplnili vstupní dotazník a po kladném vyhodnocení a velmi příjemné korespondenci se zástupci agentury jsme začali studovat naprosto jedinečné informace o létání v podobě internetového kurzu. Naše znalosti se rozšířily a často rozebírané otázky proč a jak, byly náhle zodpovězeny. Na nabídku zúčastnit se jednodenního semináře v Praze jsme neváhali odpovědět ani minutu.

Příjemné prostředí známého pražského hotelu navodilo ještě příjemnější atmosféru a všichni odborníci se ukázali být přesně takovými jako přes e-mailovou korespondenci. Na semináři jsme dostali spoustu dalších informaci a užitečných rad. Mohli jsme si vyzkoušet znalost anglického jazyka (což je v letectví podmínkou) a celkově jsme byli zhodnoceni zkušenými odborníky, zdali jsme pro práci palubních průvodčích vhodnými kandidáty.
Když jsme o několik dní později obdrželi certifikáty s velmi kladným ohodnocením, všechny naše stále zábrany, proč nejít na konkurz, byly pryč.

Pravidelně jsme potom byly od CAS informováni, kde a kdy jaký konkurz probíhá. O měsíc později jsme se již s hlavou vztyčenou a vyzbrojeni užitečnými radami zúčastnili prvního z nich. Náš sen se splnil, po krátké době jsme byli přijati k letecké společnosti. Fakt, že z téměř stovky uchazečů jsme byli mezi deseti vybranými oba, nepovažuji jen za náhodu či štěstí. Vím totiž, že pokud bych na konkurz přišla bez náležitých vědomostí, a jak již jsem zmínila nabytého sebevědomí, nejspíše bych neuspěla nebo bych spíše nepřišla na konkurz vůbec.

Po šesti týdenním výcviku jsme usedli na palubu. Na palubu „monstra“, kterého jsem se tak bála. A teď jsem se zamilovala od prvního letu. Věřte mi, ten pocit, že jsme tam důležití a potřební je ještě krásnější, než si užívat let jako cestující. Tento článek píši pro všechny ty, jejichž snem je pracovat v „kanceláři“ dvanáct tisíc metrů nad zemí. Pro ty, kteří touží si takřka každý den užívat ten nepopsatelný pocit vzletů a přistání. Píši jej, jako motivaci a možnost, protože jak jsem se sama přesvědčila, člověk může mít různé předsudky, co dokáže a co ne.

Díky agentuře CAS Praha Ruzyně jsem zahodila všechny své zábrany a přesvědčila se, že nic není nemožné a i nesplnitelný sen se nakonec může splnit.