Byznys je byznys

Po noční směně jsem si uvědomila, že doma nemám mléko, ani pečivo a další potraviny. Rozhodla jsem se nakoupit. Byla jsem neskutečně unavená ze šichty, protože jsem měla za sebou dvanáctku. Musím podotknout, že máme směny posunuté a já pracovala od 20. hodiny večer do osmi do rána.

Kolegyně mi nabídla, že mě vezme do města do obchodu autem, zpátky pojedu už autobusem. Když jsem vystoupila půl hodiny po osmé hodině ranní před supermarketem a rozloučila se s kolegyní, divila jsem se, že kolem mě kráčejí samí důchodci. Až potom mi to došlo. Až do desáté hodiny patří obchod právě jim, lidem nad šedesát pět let. Jenže to už byla kamarádka dávno pryč. Nohy se mi podlomily nejen únavou, ale i tímto zjištěním a žaludek žalostně zaplakal hlady. Uvažovala jsem, že když se malinko rozcuchám, pod roušku schovám nejen ústa a nos, ale také oči, někde seženu něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo hůl, možná by mě ochranka supermarketu pustila dovnitř.

Z přemýšlení mě vyrušil bujarý hlas starého pána. Svižným krokem zamířil ke mně a rozverně spustil:

„A, slečinka si přišla nakoupit. A copak to bude?“

Chtěla jsem mu odpovědět, co ho to zajímá, ale muž pokračoval:

„Teď to tu patří nám!“ Mocně se praštil do hrudi, až to zadunělo. Pak mi nabídl, že za mírný poplatek mi nakoupí.

„Hlavně, když toho nebude kamion.“

Chvilku jsem přemýšlela. Mám jet domů autobusem, a až se vyspím z noční, jet znovu zpět? To se mi určitě nebude chtít, čeká mě ještě jedna noční směna. A doma skutečně nemám ani rohlík na svačinu.

„No, možná mléko a deset rohlíků,“ řekla jsem. Pak jsem tišeji dodala: „Koukám, že mají i sýr v akci.“

Na vývěsní tabuli visel leták, kde jsem si sýra všimla. Byl tam i oblíbený salám, nechtěla jsem ale staříka zatěžovat víc, než musím.

„Dobře, tak to bude sto dvacet korun.“

„Prosím?“

„Říkal jsem, mírný příplatek. Normálně byste měla rohlíky a mléko za sto, se sýrem za sto padesát. Že jste to vy a líbíte se mi, tak za sýr si ani příplatek neberu. A rozhodujte se rychle, utíká mi kšeft,“ uhodil na mě důchodce. Všimla jsem si, že se ohlíží po dalších nešťastnících v mém věku a mladších, kteří nedopatřením dorazili k obchodu. Vylovila jsem peněženku. Normálně platím kartou, ale stařík chtěl peníze předem, a hotovost. Při pomyšlení na černou kávu bez mléka a noční směnu bez svačiny jsem mu těch sto dvacet korun nakonec dala. Zůstala jsem čekat před obchodem. Stařík byl opravdu rychlý. Za pár minut mi podával můj nákup v igelitové tašce, kterou jsem mu na něj dala. Ve vozíku mu zůstal jen jeho nákup sestávající z drahých salámů, sýrů, luxusní kolínské a drahého ovoce a zeleniny. Snažila jsem se, aby si nevšiml sliny, která mi ukápla. Tak takový nákup si dovolím tak na Vánoce! S vozíkem přejel k luxusnímu vozu, do kterého si nákup uložil. Kdo by si myslel, že poté odjel, mýlí se. Děda se rychle vrátil na své místo, aby ulovil dalšího nešťastníka. Nebylo totiž ještě ani devět hodin a byznys je přece byznys.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10