Premiéra představení se odehrávala v kulturním domě a zvána byla široká veřejnost, od rodičů, přes babičky, tetičky a třeba i známé. A proto se přípravě věnovala maximální pozornost.
Naše třída nacvičovala příběh o zvířátkách, kde hrálo také pět čápů. A právě já se čtyřmi kamarádkami jsme dostaly roli čápa.
Nacvičovaly jsme v bílých punčoškách a bílé sukénce, v tradičním bílém triku do hodiny tělocviku. A na nohách jsme musely mít tehdy známé „jarmilky“, neboli cvičky.
„Paní učitelko (tehdy jsem volila známý výraz „soudružko“), ale čáp nemá bílé nohy. Čáp je má červené!“ oponovala jsem.
„To nevadí. Jarmilky má doma každý, a proto půjdete v jarmilkách,“ řekla učitelka.
Já jsem ale přemluvila maminku, aby mi sehnala tehdy luxusní koženkové cvičky v červené barvě. Možná si na ně vzpomínáte, byly i v černé barvě. V těchto cvičkách jsem se objevila na jedné ze zkoušek.
„Tak to ne! Řeklo se, že každá budete mít ty cvičky, které jsem vám řekla,“ poučila mě učitelka.
A tak jsem na zkoušky chodila obutá tak, jak si přála učitelka.
Nácvik na akademii se chýlil ke konci a já se těšila, jak se na premiéře blýsknu. Měla totiž přijet i babička s dědou! Role čápa byla jedna z těch hlavnějších a já měla tajný plán.
Den před představením maminka pečlivě žehlila oblečení a chystala také mé bílé cvičky.
Ve slavnostně vyzdobeném sále jsme ještě před představením zkoušeli v zákulisí nejtěžší pasáže z vystoupení. To jsme už byli oblečení v převlecích. Pojednou paní učitelka sjela pohledem po mých nohách, nadechla se, a zavelela: „Okamžitě si obuj bílé cvičky!“
Já totiž těsně před odchodem z domu vyndala z tašky bílé cvičky a nahradila jsem je svými novými, zářícími červenými cvičkami.
„Já je nemám,“ přiznala jsem.
A protože obutý čáp je lepší, než bosý, odehrála jsem své první veřejné vystoupení na akademii v luxusních červených cvičkách, které mi spolužačky v bílých jarmilkách jen záviděly.
Byla jsem ten správný čáp s červenými nohami a babička s dědou mě mezi ostatními čápi bezpečně poznali i na dálku.
ChytráŽena.cz