Čarodějnice

Dobrovolnice Thomayerovy nemocnice urovnala svému mladému pacientovi z onkologie Josífkovi podušku a přísně se zahleděla do jeho utrápeného obličeje. „Samozřejmě že vím, jak jste na tom. Víme to oba dva. Ty dvě hodiny týdně máme na to, abychom je příjemně, pěkným popovídáním, strávili oba dva společně.“ „A co kdybych Vám řekl, že mi to nestačí? Že už pro mě nejste pracovnice z Lékořice, ale blízký přítel? Že celý týden myslím jen na Vás, než se tu objevíte? Že Vás mám…“

„Neříkejte to, prosím! Porušil byste pravidla. Museli bychom se rozloučit!“ „Já vím,“ trpce řekl Josífek. „Není pravdivé to přísloví, že přátele si vybíráme a příbuzní jsou nám předem dáni…“ Čekal, že Erna mu bude odporovat. Ale ta řekla: „Máte naprostou pravdu. Jestli chcete, můžu Vám tyhle dvě hodiny vyplnit vyprávěním o tom, že se to může semlít právě naopak. A stalo se to mně, a Vy víte, že Vám nikdy nelžu.“ „Tak to by mě opravdu moc zajímalo,“ ožil Josífek. Před Erniným příchodem mu sestra píchla morfium, necítil teď žádnou bolest, ale příjemné uvolnění. „Dobře, tak poslouchejte, jak mi osud přidělil přítelkyni Mirku a jak si ji vybrali a přisvojili za příbuznou zcela neznámí lidé.“ „Nemůžu se dočkat,“ dychtivě na to Josífek.

čarodějnice No… to už je pár let. Čekala jsem v budce na zastávce autobusu, než přijede moje linka, a se mnou jen jedna holka. Zřejmě z naší školy, ale neznala jsem ji. Kolem jezdila auta, já si myslela na svý věci, a v tom se ve mně zvedl děs. Pryč! Bušilo mi v hlavě. Skočila jsem k té holce, bafla ji za ruku a řvala: „Zdrháme!“ A táhla ji z budky a za roh! Byla tak vyděšená, že se ani nebránila. Sotva jsme se ocitly za zděnou trafikou, ozvala se strašná rána nárazu do budky, a osvítil nás výbuch auta, které do ní vrazilo. V tom autě shořel řidič… Byly jsme obě v šoku. Myslím, že nebýt opakovaných policejních výslechů, ke kterým nás volali jako svědkyně, asi bychom dál zůstaly jen dvě žákyně téže školy. Takhle se z nás stali spojenci.“ „Spojenci?“ diví se Josífek. „Proti policajtům. Ani jedna z nás nedovedla vysvětlit, co se stalo.“ „Třeba to auto jelo nějak divně, moc rychle nebo co?“ pomáhá Josífek. „To si oni mysleli taky. Ale my ne, i když jsme to nakonec připustily.“ „Takže se z vás staly kamarádky.“ „No, právě, že pro tohle. Jinak ale aspoň mně bylo pořád divné, jak ona je naivní, a ji zas štvalo, že jí všechno kazím. Tedy – známosti s kluky.“ „Nebyla hezká?“ zajímal se Josífek. „Ale jo! Něžná, čisťounká blondýnka s velkýma zelenýma očima. A pro všechno hned nadšená.“

Jednou,pokračovala jsem, jsme měly my dvě odjet spolu na celodenní výlet. Sešly jsme se dopoledne na Smíchovském nádraží. Mirka už stála u pokladen s jízdenkami v rukou a nadšeně vykládala, že s námi jede její kluk, že jsme k nim obě pozvané na oběd – mají domek pár zastávek za Prahou. Jeho rodiče že by ji rádi poznali. „A co u toho budu dělat já?“ divila jsem se a ptám se: „A kdy ses s ním seznámila?“ Prý včera na plovárně, kde jsem s ní teda nebyla. Nechápala jsem to, tvrdila, že ten kluk nemá chybu – což - tuhle její schopnost okamžitě se nadchnout jsem znala – ale ta nečekaná oficiální návštěva do rodiny se mi vůbec nezamlouvala. Přišlo mi to tak hloupé, že jsem málem z nádraží odešla, ale vtom se objevil Vašek. Zaskočilo mě, jak hezký kluk to je. Vysoký, sportovní postavy, upřímné modré oči, podmanivý úsměv. Člověk se nedokázal ubránit kouzlu jeho osobnosti. Cestou nás bavil obě dvě, ale víc se obracel na mě. Já jsem rychle chápala jeho vtipné výroky, a Mirka občas upadala do rozpaků, když jim neporozuměla. Cesta nám uběhla jako sen. V tom venkovském baráčku nás kromě Vaškových rodičů uvítaly ještě dvě holky. Jedna z nich, Jarka, byla Václavova mladší sestra, to bylo OK, ale kromě ní tam stála velice půvabná Pepa ze sousedství, kamarádka. Odhadla jsem ji na další nebezpečnou konkurenci pro Mirku. Lišila se od nás všech jakousi skromností, oddaností k Vaškovi. Každý její kradmý pohled ji usvědčoval z toho, že ho zbožňuje. Zapla jsem v sobě blikající červené světélko a vmanipulovala se do role pozorovatelky. Na zásnubní hostinu Vaška s Mirkou to tedy na první pohled nevypadalo. Obzvlášť když se Mirka ztrapnila tím, že málem omdlela, když ucítila skopové na česneku: Musela jsem za ni vysvětlit, že nám ho vaří hnusné ve školní jídelně a podávají studené. Takže místo oběda dostala piškotovou bábovku. Po obědě jsme se my mladí vypravili na výlet ke skalám. Překvapilo mě, že Vašek nakládá dvoukoláček jakýmisi pytli s nářadím. Ukázalo se, že je to horolezecká výzbroj. Zatím jsem si ale údiv a kritické připomínky nechala pro sebe. Na místě se uvidí. Zatím jsem čekala, jak cestou bude teď Vašek bavit čtyři holky. Počínal si dost chytře. Do dvoukoláčku zapřáhl sestru a trpělivou Pepu s tím, že je za chvíli vystřídáme. Sám si přehodil na záda ranec s jídlem, za jednu ruku vzal Mirku, za druhou mě, a začal nám s Mirkou chválit naše krásně pruhované podkolenky. Vyložil nám, že si těmi proužky odreagováváme svou barbarskou dětskou touhu po barvách. Chceme pro sebe vlastnit všechny barvy duhy. To se mi líbilo, a dodala jsem, že nejdivočejší barvy se vedle sebe neseperou, kdežto čtyři holky o jednoho kluka ano. To bylo ode mne hubaté. Mirka byla smutná, zaražená, Jarka se smála, že jí jako ségry se to netýká. Dobrák Pepa se sice začervenala, ale odhodlaně prohlásila, že bere věci tak jak jsou, a že je šťastná, kdykoli může s Václavem být. To bylo docela zřetelné vyznání lásky, nezdá se ti? Vašek to rychle zamlouval. Řekl: „Holky, je tak krásný den. Nechme filozofování. Jdeme znovu dobýt naši horu. Teď se bavíme. čarodějnice Mějte přece smysl pro hru, pro dovádění! radujte se z každého okamžiku, co společně prožijeme!“ Tak vidíš, od koho měla zamilovaná Josefka svoje názory! Slunce jako by taky chtělo Václava podpořit. Ozářilo celou jeho skvělou postavu, kterou nás všechny převyšoval. Nám holkám osvítilo vlasy, měly jsme je každá jiné. Přiznám se ti – chtěla jsem na sebe nějak upozornit. Povídám nevinně: „Z hraček bejvaj někdy plačky... A při dobejvání hory si můžeš nabít hubu.“ Vaškovi se zablesklo v očích. Spíš se naštval. Prej – že ženské se bojí rizika. Ve sportu i v lásce. A tak nikdy třeba ani nic závratného neprožijou. „No jo,“ vysmívala jsem se. „Zato ty jako šachový velmistr hraješ simultánku a postupně chceš zdolat všechno a vyhrát nad všemi – jen tak pro svoje pobavení!“ Ale řeknu ti, že byl ještě drzejší než já. Přitáh´ si mě tou rukou, co mě za ni držel, k sobě, podíval se mi naléhavě do očí, a řek´ mi do ksichtu: „A stejně i nad tebou vyhraju!“ Člověče, připomínal mi mýho tátu. To je taky takový suverén. Já to nesnáším. Taky jsem to Vaškovi řekla! Smál se tomu, a Jarka, jeho ségra, poznamenala, že ženské prý si vybírají takové muže, jako je jejich táta. Pepa zas uklidňovala situaci. Jejich táta že je přesně takový, a máma mu všechno odpouští, a mají se tím víc rádi. Na Mirce bylo vidět, že by se nejradši vrátila. Teď už i jí bylo jasné, že sem nepřijela jako Václavova snoubenka.

„Lezli jste všichni na tu skálu?“ nemůže se dočkat Josífek. Visí mi na rtech, ale já nemohla mluvit. "Nějak jsi pobledla!.... Tak mě nenapínej! Jak to bylo dál?“ „To víš, že jsme tam nakonec my dvě s Mirkou nelezly. Skála mi přišla moc příkrá, i když obě holky a hlavně Vašek nás znovu ujišťovali, že už byli párkrát nahoře. Trvala jsem na svém, a Mirka na tom byla psychicky špatně.“ „Někdo spadl?“ leká se Josífek. „Jo, Vašek,“ přiznala jsem, koukám na svého pacienta s obavami. Josífek jako by seschl, schoulil se. „Neboj se!“ vyrazila jsem ze sebe. Nezabil se!... Sice to s ním bylo dost blbý, musela jsem pro něj mobilem zavolat záchranku a pro ty dvě holky horolezce, ale dostali se z toho všichni!“ „Zaplať Pán Bůh!“ oddechl si Josífek. Zamyslel se, a pak se zeptal, která z holek nakonec Václava dostala. „Mirka,“ řekla jsem popravdě. „Mirka je právě ten člověk, kterého si všichni z toho venkovského domku vybrali za příbuznou, jak už jsem říkala na začátku.“ „To jsem tak rád,“ usmívá se Josífek. Morfium právě zabralo natolik, že se mu chce moc, moc spát. Rozloučila jsem se se svým přiděleným kamarádem a počkala ještě, než tvrdě usnul. Věděla jsem, že už mu moc času nezbývá. Proto jsem neprozradila psycholožce na supervizi, že se do mě Josífek zamiloval, a že musí proto dostat jinou dobrovolnici. Ono už to nestálo za to, Josífek umřel za pár dní. Josífkovi jsem ale taky neřekla pravdu: Vašek se tenkrát zabil. Po pádu ze skály ještě promluvil – řek´, že to je v prdeli. A že jsem tam s ním měla bejt. Prováděla jsem všechny oživovací pokusy, ale hlavně kvůli Mirce a těm holkám, co visely nahoře na lanech. Viděla jsem, že je konec. Se záchranáři tenkrát odjela Mirka; já tam čekala na horolezce, aby sundali Pepu a Jarku. Tím pádem Mirka dostala punc nejbližšího člověka, který doprovodil zesnulého mladíka do špitálu. Tak se ta holka oblékla na Vaškův pohřeb jako černá vdova, protože Vaškova maminka to chtěla. Já byla u nich, jak se oblékala, a vzteky jsem od ní utekla.

Metrem jsem odjela až na Zličín, tam se toulala za obchoďáky, bloumala nazdařbůh po periferii, šlapala po heřmánku, kopala do kamínků, až jsem se octla na silnici. Vtom jsem si vzpomněla, jak mi Vašek před smrtí vyčet´, že jsem tam měla bejt. Zastyděla jsem se. Stopla jsem první auto, řidič měl naštěstí namířeno na Prahu 10. Akorát když jsem mu řekla, že jde o život, namítl, že teď už jen o smrt. Zastavil mi před hlavní branou Olšan. Hrozně se rozpršelo, než jsem doběhla k Nové obřadní síni, z vlasů mi stékala voda a šaty se mi lepily na tělo. Obřadnice mi ještě otevřela, ale jak jsem stála mezi dveřmi, do stromu vedle kaple udeřil blesk a osvítil mě v těch dveřích. Jak to zaburácelo, všichni se ohlédli, i Vaškovi rodiče a Mirka z první řady. Polekala jsem je, narušila smuteční obřad. Prý jsem vypadala jako čarodějnice.

Autorka: Marie Štípková
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na amatérském literárním serveru

Tento článek také můžete