Casper

Oblíbili jsme si cesty do sousedního Polska. Tehdy se ovšem muselo projít celní prohlídkou a zvláštní povolení musel mít také náš papoušek. To jsme museli s Casperem před cestou do zahraničí navštívit veterináře, což trvá i dnes, tam nechat papouška vyšetřit a papoušek pak dostal zvláštní povolení. Zatímco my lidé měli jen pasy, náš Casper vlastnil tolik lejster, že jste si v nich mohli v pohodě číst celé hodiny.

V den odjezdu na dovolenou se maminka usadila na místo spolujezdce, já se sestrou jsme se uvelebily na zadních sedadlech, mezi námi spočinula klec s Casperem, tatínek si sedl za volant a mohlo se vyrazit.

Na hranicích nás odbavoval český celník. Když si všiml papouška na zadním sedadle, vyžádal si potřebné papíry a my mu předali obsáhlé listiny včetně pasů. Celník se sklonil nad papíry a zkoumal potřebné povolení pro Caspera. Tomu se čekání zdálo dlouhé. Casper totiž miloval jízdu autem. Líbilo se mu, jak se míhá krajinka za oknem, a nesnášel stání. A proto rozčileně spustil na celníka:

„Co to žereš?“

Celník vzhlédl od papírů a zkoumavě si prohlédl nejdřív maminku, poté jeho zrak spočinul na mně, pak na sestře. Opět se podíval káravě na maminku. Maminka odtušila, že neví, kdo onu větu řekl.

„To papoušek,“ řekla maminka provinile.

„Papoušek?“ ušklíbl se celník a bylo na něm vidět, že jejímu tvrzení moc nevěří. Podíval se zblízka na papouška. To ale neměl dělat. Casper neměl rád, když na něj cizí lidé zblízka civí, a spustil:

„Blbečku! Blbečku! Dáš si polívečku?“

Protože celník neměl očividně smysl pro humor, mamince tuhla krev v žilách, tatínek se krčil za volantem a snažil se vypadat neviditelně a my se sestrou propukly v hurónský smích. Jediný, komu to v tu dobu bylo jedno, byl náš Casper.

Do Polska nás nakonec pustili. Papíry jsme měli v pořádku a urážka celníka papouškem by asi těžko obstála jako důvod nás do země nevpustit. Užili jsme si ten rok krásnou dovolenou. Při zpáteční cestě jsme měli štěstí. Na hranici byl jiný celník. Tentokrát to byl muž se smyslem pro humor. S papouškem si popovídal, vychválil nám ho a obligátní „blbečku“ kvitoval zamáváním. Dokonce chtěl Caspera podplatit buráky. Ty byly ale slané, a tak jsme za Caspera odmítli.

Během společného života s papouškem jsme zjistili, že nejen chlupatá zvířátka mohou být oddanými mazlíčky. Náš Casper, když jsme byly se sestrou menší, nás chránil kurážněji, než pes. Jeho masivního zobáku se báli i třídní rváči a na jeho vyřídilku si občas někdo přišel stěžovat k nám domů. Casper totiž sedával ve své kleci, když bylo teplo, na balkóně, a komentoval veškeré dění kolem sebe. Ne každý, kdo procházel pod našimi okny, si ovšem všiml, že jadrná mluva vychází z úst, vlastně zobáku, opeřeného tvora. Brzy jsme se sestrou měly zákaz učit Caspera jakákoli slovíčka, vyjma spisovné mluvy. Sestra z protestu naučila Caspera většinu vyjmenovaných slov, a on jí pak radil, když si psala doma domácí úkoly do školy. Má sestra se tak snadněji naučila češtinu a zlepšila si prospěch, protože se jí zdálo ponižující, aby uměla rodný český jazyk hůř, než papoušek pocházející odněkud z Bali nebo Indonésie.

S naším Casperem mám spojenu ještě jednu vzpomínku. Bylo tehdy léto a my vzali Caspera na zahrádku. Papoušek tehdy chodil po zahrádce, nebyl v kleci, protože byl za řetízek připevněný k noze ukotvený ke kolíku zapíchnutému v záhonu. Sluníčko se ten den opravdu činilo a teploty stouply až nad tropickou třicítku. Casper po nějaké hodince strávené na přímém slunci začal polehávat a vypadalo to, jako by kolaboval. Rodiče ve snaze papouškovi pomoci ho pokropili vlažnou vodou z barelu na zalévání. Casper jako by ožil. Otřásl se a začal zpívat „Holka modrooká“, přestože by se asi víc hodilo „Prší, prší“.

Od této chvíle kdykoli se chtěl Casper koupat, předstíral kolaps, i když byla třeba zima. Jen jsme ho na radu veterináře vždy po koupeli poctivě vyfénovali, aby neonemocněl.

Caspera jsme chovali přes dvacet let a dodnes na něj s úsměvem vzpomínáme.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10