Čechy krásné, Čechy mé... aneb do Kublova za Zvonařem

Čechy krásné, Čechy mé! Duše má se touhou pne... Kdo by neznal tuto podmanivou melodii. Ale vybavit si jméno autora asi zvládne málokdo.

Je jím Josef Leopold Zvonař, hudební skladatel, teoretik a pedagog. Narodil se před 190 lety v Kublově u Berouna.

Výlet do křivoklátských lesů, při kterém si připomeneme život a dílo zakladatele české hudební pedagogiky, to zní zajímavě. Kublov leží západně od Berouna, zaparkovat lze např. u rybníčku uprostřed obce. Naše první kroky vedou k malebné roubence s pamětní deskou, rodnému domku skladatele.

Více informací o této významné osobnosti Českého národního obrození lze získat v pamětní síni, která je umístěna v prvním patře bývalé školy (dnes mateřská školka) nad obecním úřadem, kde je nutné návštěvu předem domluvit. V parčíku před školou na travnatém plácku stojí litinový pomník z roku 1871.

Josef Leopold Zvonař se narodil v rodině zednického tovaryše a rodiče chtěli, aby se stal krejčím. Ale zásluhou strýce, místních učitelů a faráře získal vztah k hudbě a podporu k přípravě na studia v Praze. Složil desítky písní, ale i mše, komorní skladby, sonáty a dvě opery; vyučoval na varhanické škole a přispíval do hudebního časopisu Dalibor. Stal se spoluzakladatelem a místopředsedou českého pěveckého sboru Hlahol. Po zřízení Vyšší dívčí školy na Novém Městě zde vyučoval zpěvu. Zajímal se o politické dění a o české národní hnutí. O vřelém vlasteneckém smýšlení svědčí nejvíce v úvodu zmiňovaná píseň Čechy krásné, Čechy mé, jen doplním, že původní název byl Vlastenecké hory a slova napsal Václav Jaromír Picek.

Josef Leopold Zvonař zemřel v roce 1865 na tuberkulózu, kterou trpěl od studentských let, tedy ve věku necelých 42 let.

Od pomníku stoupáme společně se žlutou turistickou značkou zalesněným úbočím vzhůru na 595 metrů vysoký vrch Velíz. Bývá nazýván posvátnou horou a zmiňován v mnoha legendách a kronikách. Název hory je odvozován od slovanského boha Velese, ochránce stád a pastýřů a též boha čarodějů, magie a podsvětí. Archeologické nálezy kamenných broušených seker potvrdily existenci pravěkého sídliště, které zde bylo i v době keltské a slovanské, jak dokazují bronzové a stříbrné náušnice.

V roce 1003 tu byl na lovu zajat nepřátelskými Vršovci přemyslovský kníže Jaromír. Na památku své záchrany nechal na tomto místě postavit kapli sv. Jana Křtitele, která byla ve 13. století přestavěna na kostel stejného názvu. Kostel se dochoval dodnes, zatímco knížecí dvůr i proboštství v průběhu staletí zanikly.

Prohlížíme si raně gotický portál kostela a snadno nacházíme na hřbitově hrob Josefa Leopolda Zvonaře, obehnaný litinovým plůtkem.

Od hřbitova stoupáme lesní pěšinou k modernímu zpodobnění boha Velese, který zde byl instalován v roce 2003. Připomíná spíše dřevěný totem, který nějaký vtipálek osadil kožešinovou čapkou.

Vracíme se přes hlavní vrchol Velízu a kolem vysílače na rozcestí pod hřbitovem, ale volíme neznačenou cestu vlevo. Ta nás posléze přivede pod les na jižním úpatí kopce a otevře se nám kouzelný výhled na zvlněnou krajinu, v níž se střídají pole, louky a zalesněné kopečky, jeden z nich je korunován výraznou stavbou hradu Točník, zahlédnout lze i vzdálené vrchy Brd. Čechy krásné, Čechy mé, napadá nás zcela automaticky. Pěšinou vedoucí okrajem lesa se vracíme do Kublova.

Tady putování za Josefem Leopoldem Zvonařem končí, ale protože je krásný den, vyrážíme po zelené značce do nedaleké obce Broumy. Zde se nachází minipivovar Matuška, vyrábějící nefiltrovaná, nepasterizovaná piva. Jeho produkci lze ochutnat v Hospůdce na hřišti. Kolem Broumské skály se pak vrátíme do Kublova.

Zdatnější turisté mohou zamířit do lesů jihovýchodním směrem a dojít až na Vraní skálu. Buližníkový hřeben o nadmořské výšce 536 metrů poskytuje hezkou vyhlídku jištěnou zábradlím.

V dosahu je Žebrák a Točník, nebo se zastavte v Berouně, podívat se, co dělají medvědi z Večerníčku. Více ve starším článku zde: Za medvědy do Berouna

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete