Čas adventu se nachýlil, Štědrý den a vánoční svátky už stojí za dveřmi. Naše obydlí zútulněla zlatým světlem svíček adventních věnců, provoněla vánočním cukrovím a ohřála se teplem jeho pečení.
Ulice a náměstí ožily vánočními trhy, někde více, někde méně se rozzářily svátečním osvětlením. I sníh nám napadal a zdá se, že Vánoce budou letos opravdu bílé. Už za pár dní si v kádích začnou vyprávět kapři o svých trablech se štědrovečerní večeří, až jejich rozpravu nemilosrdně přeruší promrzlí prodavači svými podběráky, aby uspokojili nároky nás – zákazníků. K tomu zní vánoční koledy a písničky a reklamy odevšad a na cokoliv.
Zkrátka vrátil se zpátky vánoční čas.
A já čekám, až ke mně přijde ta pravá vánoční nálada. Přivolávám si ji vzpomínkami na Vánoce našeho dětství, na Vánoce dětství mých synů. Nemyslím na to, že už se nikdy nevrátí, zůstaly fotografie a vzpomínky. A právě v tomto čase se vrací nejvíce. Vánoční náladu si přivolávám vzpomínáním a cítím, jak opatrnými krůčky přichází. Vrací se očekávání tajemství a překvapení, pamatuji si na „dopisy Ježíškovi“, pamatuji si, jak jsem netrpělivě čekávala, až naši nebudou doma, abych mohla prohledat maminčinu skříň, jestli tam už nějaké dárky Ježíšek neschoval. A zklamání, když skříň byla zamčená a klíč někde schovaný. I když to znamenalo, že dárky tam jsou. Pamatuji si, jak jsme se sestrami navazovaly figurky z kolekcí, polomáčené želé a pěnové cukroví, aby se dalo zavěsit na stromeček, zatímco maminka pekla cukroví. A protože jsme byly tři, byly tři i kolekce, a tak musel být stromek pořádně vysoký. Vždy to byl smrček. Zdobily jsme ho o Štědrý den dopoledne. Jedenkrát se tatínkovi povedlo ho porazit a já brečela, že máme zkažené Vánoce. Pamatuji si, jak rok co rok maminka vzdychala bez ohledu na uzamčenou skříň, že Vánoce jsou na krku a ona pro nás nic nemá. A s jakým nadšením jsem vymýšlela dárečky pro rodiče a sestry. A nejvíc si pamatuji štědrovečerní stmívání, naši dětskou nedočkavost a maminčinu nervozitu z ní. Až po letech jsem ji dokázala pochopit. A pak se konečně stromeček rozzářil svíčkami, voskovými, ne elektrickými a také prskavkami, zazvonil zvoneček, dárky se rozdaly a rozbalily, vždy mezi nimi bylo něco praktického a potřebného, ale také něco pro radost, a sestra pronesla: „Tak, a teď už se nemám na co těšit,“ a maminka odpověděla: „Teď se těš z dárků.“ A další a další útržky vzpomínek...
A pak jsem dospěla, měla děti a stejné starosti jako maminka, stejné zvyky i řeči, i zamčené skříně… A děti určitě prožívaly vánoční čas podobně jako my, protože to, co dávala maminka nám, a nemyslím tím teď jenom dárky, to samé jsme předávali našim dětem.
Dnes už skříně nezamykám, jsme přeci už všichni dospělí a nikdo skříně už neprohledává. Ale těším se, až se všichni o Štědrém večeru sejdeme, až se tajuplně setmí, usmažím kapra, a až ho sníme, rozsvítí se elektrické svíčky na umělém stromečku, rozdají a rozbalí se dárky, všichni budeme šťastní a spokojení a já si v duchu řeknu: „Tak, a teď se těším z toho, že mám kolem sebe celou rodinu," - a možná, až zítra odejdou trávit si svoje Vánoce, budu mít chviličku klidu a pustím si televizi, a doufám, že budu mít štěstí na černobílou Pyšnou princeznu, protože ta také patří ke vzpomínkám. A protože synové nemají rádi mou nostalgii a černobílé pohádky, budu se koukat sama, možná manžel to přetrpí, a budu mít před sebou mísu toho báječného voňavého cukroví, a i když s umělým stromečkem, stejně se vrátím do dětství...
A protože vánoční nálada se svým tajemnem ke mně konečně přišla, přeji nám všem klidné a bezstarostné Vánoce, plné lásky a míru.
Alenice51 - čtenářka
ChytráŽena.cz