Celkem obyčejná noc ve věžáku

Žiji v panelovém domě, ve věžáku o třinácti patrech. V takovém domě je velmi důležité, kdo kolem vás žije. A právě v našem domě se vyskytuje pár svérázných lidiček. Žije tu starší paní, schizofrenička.

„Slyšela jste je? Viděla jste ty lidi?“ ptá se mě občas po ránu. „Jaké lidi?“ odpověděla jsem a myslela si, že po domě zase chodili svědci Jehovovi, nebo jiní podomní „zdržovači“. „Celou noc tu chodili lidi,“ zašeptala paní Stoklásková. „Musím utíkat, už mi vlezli do bytu,“ řekla a utíkala do kuchyně. Následovala jsem ji v obavě, že si paní opět zapomněla vzít léky a trpí přeludy.

Paní Stoklásková stála rozkročmo naproti své ledničce, rukama mávala a křičela na ledničku:

„Okamžitě odejděte, jinak zavolám policii!“

Dala jsem jí její léky a odešla jsem domů. To bude jednou pohroma, až paní něco provede! Ale nikdo z nás nemůže nic dělat a děti starou paní už ani nenavštěvují.

Mimo paní Stokláskové žije v našem domě také další svérázný obyvatel, pan Koláček. Naneštěstí bydlí přímo vedle mě. Nedávno odešel do důchodu, a co má pravidelný příjem v podobě důchodu, tak holduje víc a víc alkoholu. Pan Koláček byl vždy milý pán. Ale nyní v období, kdy dostane důchod, pije a pije. Vrací se domů až v nočních hodinách, hladový, ale řádně posilněný alkoholem. A tak si většinou hodí do kastrůlku vajíčko, párek, či něco, co najde doma v ledničce. Než se to něco ohřeje, pak Koláček sladce spí. A tak mě budí v nočních hodinách dým a smrad po spálenině. Nedávno mě opět vzbudil hustý dým. Obešla jsem celý byt a kontrolovala, zda mi nehoří nějaká elektrická zásuvka. Nehořela. A tak jsem v noční košili vyšla na balkón. Ten mám společný s panem Koláčkem, dělí nás jen skleněná přepážka. Z okna souseda se valil hustý dým. Okamžitě mi bylo jasné, co se stalo. Soused zase usnul a na plotně se mu pálí jídlo! Všude smrděla jak spálenina, tak plyn. Nevěděla jsem, jestli můžu zazvonit na sousedův zvonek, aby náhodou plyn nevybouchl. A tak jsem přes skleněnou příčku, dělící naše balkony, bouchala násadou od smetáku na sousedovo okno. Marně. Soused spal a nic neslyšel. Zkoušela jsem mlátit do dveří jeho bytu, křičela jsem uprostřed noci na pana Koláčka. Vzbudila jsem asi celý dům, mimo pana Koláčka.

„Kdo to tu řve? Kdo to tříská?“ ozývaly se nespokojené hlasy. Když se ale každý pořádně nadechl, vznikla panika. Tu posílila také naše schizofrenička, paní Stoklásková.

„Já je viděla! Viděla jsem je! Chodili sem každou noc, chtějí nás všechny upálit!“ křičela hystericky.

Nakonec jsem zavolala hasiče, a někdo ze sousedů přidal také telefonát na policii. U pana Koláčka museli vyrazit dveře a čerstvě probuzeného a částečně přiotráveného souseda vyvedli jen ve spodkách na chodbu. Sanita ho odvezla do nemocnice.

Když vystřízlivěl a vrátil se do vypáleného bytu, nemluvil nějakou dobu se sousedy. Prý kvůli nim mu hasiči poškodili dveře a musel zaplatit pokutu! Nemluvil ani se mnou, ač jsem mu vlastně zachránila život. A to až do doby, co opět propil svůj důchod a byl bez koruny. Pak sám přišel se slovy: „Paní sousedko, u vás to tak krásně voní!“ On si totiž zvykl, že když peču buchtu, nebo jinou dobrotu, a on už nemá ani korunu, tak mu jako správná sousedka kus přinesu.

A tak mám vedle psa a dětí dalšího nevítaného strávníka.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10