Likér ořechovka - nejoblíbenější receptyLikér ořechovka - nejoblíbenější recepty Halloween v roce 2024Halloween v roce 2024 Školní rok a prázdniny ve školním roce 2024/2025Školní rok a prázdniny ve školním roce 2024/2025 Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online !
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Narozeninový poklad
Soutěžte o výhry za
více než 150 000 Kč
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Sobota 02.11. 2024
Dnes má svátek Dušičky
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Chytrá žena

Cena za luxus

13. 02. 2022 | Vaše příběhy

V mládí jsem poznala svého muže a vdala se. Narodila se nám nejdřív dcera a posléze i syn. Měli jsme vše, co jsme k životu potřebovali. Manžel chodil do práce, vydělal dost, aby nás uživil, a já se starala o děti. Jakmile děti povyrostly, šla jsem do práce i já. Pracovala jsem na úřadě.

Tehdy přišel poprvé můj muž s nápadem, že bychom si mohli dovolit víc, než máme. Chtěl chalupu na horách, drahé auto, exotické dovolené. „Ať mají děti na co vzpomínat,“ operoval.

„A jak to chceš udělat? Já v kanceláři vydělám na ženu dost, ty taky, ale pořád nemáme tolik, abychom mohli rozhazovat. Máme dvě děti,“ připomněla jsem svému choti.

„Co kdybychom podnikali?“

„Podnikali? Při práci nebo mimo ni?“

Muž mě zasvětil do svých plánů. V práci by zůstal, já taky, ale má kontakt na dopravce. „Vozí zboží z Německa a tady ho prodává v online obchodech. Vyžaduje to jen zhruba dvě hodiny denně. Dvě hodiny! To dám i při svém zaměstnání!“ naléhal můj muž. Moc jsem tomu nevěřila. Kdo bude údajné zboží balit, rozesílat? Kdo vyřizovat případné reklamace? Kdo zajistí klientelu?

Jak se ukázalo, vše si vzal na svá bedra manželův společník. Potřeboval jen jistý kapitál, aby měl na zboží dostatek peněz, a nám přislíbil třicet procent ze zisku. „Chápeš? Veškeré závazky bere na sebe Karel. My budeme jen dostávat!“ Ani my neměli žádný velký kapitál. Měli jsme jakés takés úspory, děti ale rostly a úspory měly padnout na jejich studia. A co když jeden z nás onemocní? Nakonec jsem přece jenom přikývla, jinak bych s mužem nevydržela. Vyřídili jsme si půjčku. Jako manželé, oba pracující, jsme měli šanci, a já dala do zástavy dokonce náš dům po mých rodičích. Co bych neudělala pro manželské štěstí?

Ze začátku jsme si opravdu polepšili. Na účtu nám každý měsíc přistála slušná suma peněz a my si mohli dovolit i s dětmi zahraniční dovolené i nové auto. Vypadalo to, že to tak bude stále.

Po čase jsem manželovi přišla na nevěru. Společně s majetkem stouplo i jeho sebevědomí a on si našel mladou milenku. Jednou jsem mu to odpustila, děti studovaly a já nechtěla, aby se rodina rozpadla. Na chvilku dal pokoj, pak jsem mu ale přišla na novou známost, nebo, lépe řečeno, rovnou na dvě zároveň. Následoval rozvod. Mně zůstaly děti. Dcera už byla dospělá, syn studoval.

Najednou jsem měla málo peněz. Muž mi sice platil soudem stanovené výživné na syna, dcera už byla vystudovaná a stála na vlastních nohách, i když bydlela stále se mnou a já vařila a starala se také o ni. To ale nestačilo.

„Kdy mi pošleš nějaké peníze z podnikání?“ osmělila jsem se jednou zeptat bývalého chotě. „Ty snad podnikáš? Já podnikám a veškeré výnosy i ztráty jsou jen mé,“ opáčil můj ex.

Byla jsem v pasti. Ač jsem ručila za půjčku a měla tudíž závazky, aktiva padla jen na manžela. Tehdy u poskytování půjčky jsme navíc neuvedli skutečný důvod, na co peníze potřebujeme. Muž myslel, že bude lepší uvést rodinné důvody, studium dětí apod. Tak jsem dlužila a zisky bral můj bývalý.

Doma jsme se víc a víc hádali. Dcera chtěla na šminky, na oblečení a nechápala, že nemám na její garderobu. Byla dospělá a ona se naopak měla podílet na financování domácnosti. To ji ale ani nenapadlo. Raději odešla k otci. S ním se, jak prohlásila, bude mít rozhodně lépe, než se mnou.

Když jsem se třásla z nervů a poprvé čichla k alkoholu, vyhodili mě ze zaměstnání a odešel i syn. Byla jsem doma, nezaměstnaná, a víc a víc jsem hleděla na dno sklenky. Byly týdny, kdy jsem vůbec nevycházela z domu. Řítila jsem se do propasti a vůbec to neviděla.

Až po nějaké době, kdy jsem dlužila, kam se podívám, mě navštívila kamarádka. Nemohla se dívat, jak nyní žiji. Studovaly jsme spolu a jediné Gábině jsem tehdy nebyla lhostejná. Přemluvila mě, abych se šla léčit. Chtěla, abych odešla z domu po rodičích. Tím jsem ale ručila v bance.

V léčebně jsem se spojila s odborníkem, advokátem, který mi poradil, jak dál mám postupovat. Nechala jsem přepsat rodný dům na bývalého muže s tím, že veškeré úvěry a půjčky za to přejdou na něj a já zůstanu sice s holým zadkem, ale bez dluhů. Po propuštění jsem musela začít znovu, od začátku, bez koruny.

I když s vysokou školou, nakonec jsem našla práci v nedalekém supermarketu u vybalování zboží. Vstávala jsem brzy ráno, celý den byla na nohou a často jsem pracovala i o víkendech. Za skromnou výplatu jsem se stěží najedla. Hodně jsem si ale ukládala, abych se mohla opět postavit na vlastní nohy. Zatím jsem bydlela u kamarádky. S mužem bydleli v poměrně velkém domě a po odchodu dětí měli dvě místnosti volné. Za nájem nechtěla nic, přispívala jsem jí jen na vodu a elektřinu a zbytek jsem si odpracovala péčí o dům a o zahradu. Dá se říct, že jsem byla stále v jednom kole.

Na alkohol jsem neměla ani myšlenku a na svůj dřívější poměrně přepychový život jsem mohla navždy zapomenout.

Konečně jsem si naspořila něco málo peněz a našla si pronájem malé garsonky. Skromně jsem si ji zařídila. V práci se mnou byli spokojeni, a tak jsem se časem dostala na místo pokladní. Tehdy jsem po dlouhé době viděla zase své děti. Nakupovaly u nás. Když mě viděly, dcera šťouchla loktem do syna, s odporem šli platit raději k jiné pokladně. Oba byli luxusně oblečeni. Bylo vidět, že nestrádají. Ke své mámě se ale neměli. Jsem ale máma, a ač jsem je oba vychovala a oni se na mě vykašlali, byla jsem ráda, že se mají dobře. Vždy budu stát při nich, i když mě odsunuli a dávno zapomněli, kdo jim ošetřoval dětské bolístky, učil je chodit, mluvit, kdo je držel za ruku, když byli nemocní. Budu tu pro ně pořád. Třeba jednou přijdou a požádají o odpuštění.

Nečekala jsem ale na návrat ztracených dětí. Dnes mám novou známost, Viléma. Nežijeme sice spolu, Vilém mi ale hodně pomáhá. Jezdí za mnou, těší mě drobnými maličkostmi, spolu jsme podnikli nejednu dovolenou. U nás, levnou, ale za své. Nepotřebujeme luxusní auto a exotické dovolené, stačí nám víkend na horách. Vždyť i u nás je krásně. Nechceme nic, na co nemáme. Raději si užíváme každý den a těšíme se z maličkostí.


čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Cena za luxus:

Cena za luxus
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Pěkný, i když moc smutný příběh. Jo děti jsou někdy moc nevděčné. Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Moc smutná realita.Je mnoho situací,které nechápu,ale bohužel,je to tak.Myslíme si,jak dobře jsme své děti vychovali.Jenže situace se vyvine úplně jinak.Je mi to líto.Snad to vaše děti jednou pochopí.
Obrázek uživatelky
profil
Pěkně napsané.Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles