Černá hodinka

Za časů našich babiček se držívala černá hodinka. Byly to chvíle, kdy se venku stmívalo a na domácí práce už nebylo vidět. Lidé ale ještě nechtěli rozsvěcovat a to hlavně proto, aby ušetřili za elektřinu.  Za podzimních plískanic a dlouhých zimních večerů, kdy venku hvízdala meluzína, sedávaly rodiny pospolu ve světnici. V kamnech praskalo dříví a místnost osvětlovaly jenom blikající plamínky. Byly to klidné a pokojné chvíle, nejhezčí z celého dne. Vždy se našel nějaký vypravěč a tak hlavně děti seděly tiše jako pěny a všichni naslouchali různým příběhům.      

V hlubokých lesích kolem naší vesničky pracovali kromě dřevorubců také tesaři. Z poražených stromů vytesávali necky, u nás se jim říkalo troky. Po práci se vraceli lesem domů do vsi. Jednou se stalo, že jeden chlapík nebyl se svojí prací hotov, když parťáci už odcházeli. Každá koruna byla dobrá a tak si řekl, že práci dokončí. Tesal, tesal a práce mu šla od ruky, takže ani nepostřehl, že se pomalu stmívá. Než se nadál, bylo v lese tma. Rozhodl se, že se nebude v noci trmácet domů a že raději přespí v lese. Bylo pěkně teplo, měl ještě kus chleba od svačiny, tak pojedl a šel spát. Lehl si do trávy a přikryl se neckami. Protože byl z práce unavený, brzy usnul.  
    
Vzbudil ho hrozný hluk. Vypadalo to, že se lesem ženou lovci na koních, do toho se ozýval štěkot psů a strašný řev: „Ho, ho, hoj! Hoj, ha, ha ...“ Chlapíkovi se hrůzou zježily vlasy na hlavě a strachy se celý klepal. Lomoz a křik se stále blížily a ječelo to: „Ho, ho, hoj! Hoj, ha, ha...“ Tesař si vzpomněl na vyprávění své stařenky, že před divokými přízraky se nesmí utíkat, ale jediná záchrana je lovit s nimi. Tak spustil řev: „Ho, ho, hoj! Hoj, ha, ha...“ Ječel a hulákal málem do ochraptění. Vtom se troky nadzvedly a divoký hlas křikl: „Čeho si žádáš, člověče? Když jsi s námi lovil, patří ti i část úlovku!“ Ozvala se rána a něco do necek udeřilo. Řev, ryk a štěkot se začaly vzdalovat a všechen hluk dozněl v dáli. Tesař se ještě dlouhou chvíli třásl a klepal strachy a neodvažoval se vylézt. Konečně si dodal odvahu a necky nadzvedl. Venku se právě rozednívalo a u necek ležela kýta z divočáka. Když doma vyprávěl, co v noci prožil, žena by mu neuvěřila, nebýt toho důkazu. Nakonec řekla, že takový kus masa by nekoupila ani v masném krámu. Od té doby se této části lesa říká U Masných krámů.
       
Když tenhle příběh jednou vyprávěl můj dědeček, seděli všichni posluchači na posteli. Došel ve vyprávění až k místu, kde divoký lovec křikl: „Čeho si žádáš, člověče?“ Posluchači, většinou děti, se tak lekli, až na té posteli vyskočili. Vtom rána, bum, postel praskla a všichni se ocitli na zemi. Jeden pohotový kamarád ihned reagoval: „Čeho si žádáš, člověče? Přeci nové lůžko!“       

V dnešní době se už lidé takto nescházejí, aby společně trávili chvíle odpočinku. Dospělí jsou v jednom kole, samý stres, na nic není čas. Děti tráví volno u počítačů, tabletů, mobilů a televize. Inu jiná doba. Kampak se vytratily černé hodinky?