Celý týden jsme měli uzávěrky, navíc na mě něco lezlo, asi chřipka, tak jsem se těšila, jak si v sobotu oddechnu. V pátek v noci jsem ještě upekla perník, aby děti měly snídani a já mohla dlouho spát. 

Bylo asi devět hodin, Milan dětem udělal čaj, k obědu jsem plánovala jen nějaké rychlé těstoviny, tak jsem se zabořila do peřin s tím, že do deseti nevstanu. Vtom měl Milan telefon. Chvíli mluvil, ale spíš poslouchal hlas v mobilu. Pak mi oznámil: "Jedou k nám naši." Myslela jsem, že špatně slyším. "Jak jedou, kdy jedou, proč?"
 "No na návštěvu," opatrně pravil manžel.
 "A tos to nemohl nějak zarazit? Vymluvit se na něco, třeba že umírám, nebyl bys daleko od pravdy."
"No nemohl, oni jsou už na cestě."
 "Proboha, jak na cestě, ze Spořilova je to k nám sotva půl hodiny," zařvala jsem nepříčetně. "Neboj se, oni se stavějí ještě v supermarketu, tak to tu hned nebudou," snažil se mě Milan uklidnit.
Zbytečně, znám tchyninu šetrnost, nákup nebude velký, budou tu cobydup. Vystřelila jsem z postele, málem jsem si urazila kus nohy, cestou do sprchy jsem vyrvala dětem perník, abych měla co dát návštěvě ke kafi. Děti sice řvaly, že mají hlad, ale já řvala víc. A tu zrovna vykouklo sluníčko a jeho zář se rozlila po celém obýváku. A odhalila, co je všude prachu.  Po dceři jsem hodila prachovku, po manželovi vysavač a rozdala úkoly. Malému synkovi přikázala uklidit hračky, sama jsem si dopřála tříminutovou sprchu. Pak jsem se vrhla do kuchyně, zavrhla těstoviny, tchyně je nemá ráda. Vytáhla jsem kuřecí řízky na neděli. No dva velké rozdělím, snad to nějak vyjde. Bleskově oloupala brambory a obalila řízky. Do sprchy jsem mohla jít znova, jak ze mě lilo, ale to už zvonila tchyně s tchánem u dveří.

Tchyně přinesla dětem dva balíčky takových čokopiškotů. Chtěla jsem je zatím uklidit s tím, že si je dáme po obědě, ale tchyně hned jedny rozbalila, že je ještě nikdy neochutnala. Děti začaly kňourat, že když může babička jíst sladkosti před jídlem, proč ony ne. Tchán se natáhl po novinách na stole, zeptal se manžela, jestli jsou to dnešní, on mu odpověděl, že ne. Tchán na to, že to nevadí a začetl se. Tím pro dnešní den konverzaci s námi ukončil. Tchyně projevila snahu pomoci mi v kuchyni. Ono teda bylo všechno už hotové, ale pro ten pocit, že mě nenechala padnout.

Původně jsem každému chtěla dát na talíř kaši a řízek, ale tchyně všechny odnesla do jídelny, aby si každý vzal, kolik chce. Přinesla mi do kuchyně prázdný tác od řízků, prý můžu donést další. No další jaksi nebyly, ale co, dala jsem si kaši s okurkou, stejně nemám moc řízky ráda, je to až mé druhé nejoblíbenější jídlo.

Po obědě jsem uvařila kafe, trochu upravila perník a doufala v brzký odchod samozvané návštěvy. Tchán se znovu začetl do novin, dala bych mu je i domů, kdyby chtěl. Tchyně se na mě kriticky podívala a pak prohlásila, že mi dala takové krásné oblečení, tak proč chodím doma jako Popelka. Nevím, co je na černé sukni a modrém tričku špatné, ale když už jsme u toho oblečení - dala mi  asi tři kusy, jedovatě zelený lyžařský rolák - to podle mě není to pravé do přetopené panelákové kuchyně. Na sobě jsem ho měla jednou na sjezdovce a všichni na mě volali Lochnesko. Další stylový kousek ještě neopustil můj šatník. Jsem matkou dvou dětí a tak nemám odvahu nasoukat se do růžových minišatiček s flitry, ostatně ani ty asi tchyně nemyslela jako zástěrku do kuchyně. Měla asi na mysli pěknou šusťákovou soupravičku od našich vietnamských přátel ze stánku. I kdyby se někdy v našem bytě udělala taková tma a já našla tu odvahu nacpat se do oblečku, nešlo by to, do něj by se totiž nenarvala ani Twiggy ve svém nejlepším období, jak je mrňavej. Tchyni jsem však licoměrně řekla, že by bylo tak krásného oblečení škoda, a že si ho šetřím na slavnostnější příležitosti.

Tchyně pak s pohledem na hodinky prohlásila, že za chvilku začíná její oblíbený seriál v televizi a dožadovala se puštění tohoto programu. Manžel ji jemně upozornil, že svůj seriál sleduje na kabelovce a my tento program nenaladíme. Hystericky vykřikla, popadla tchána a za chvíli už ujížděli směrem k domovu. Já jsem prohlásila, že na zbytek dne mají všichni volno a s mokrým ručníkem na hlavě se odplazila do ložnice.

Evka dovyprávěla svůj příběh a já jsem se jí smála, že o jejich rodině napíšu knihu, a že to bude bestseller. "Klidně napiš, ale uváděj to jako sci-fi, tohle ti nikdo neuvěří." Ale uvěří...

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz