Červánková

Milovala jsem svého tatínka. Byla jsem jeho holčička, protože jsem byla mladší a víc tatínkova ražení, než sestra a bratr. Byl to můj celoživotní vzor a ideál správného muže.

Když mi tehdy zemřela milovaná kočička Lízinka, strašně jsem trpěla. Táta mě poté, co ji pohřbil na jejím místě pod višní, vzal za ruku a řekl, že půjdeme na výlet. Chtěl mě rozptýlit a přimět, abych se věnovala i něčemu jinému, než svému trápení. Usoudil, že aktivita mimo dům mi malinko zvedne náladu.

Vzali jsme si chlebníky, protože prý půjdeme daleko. Maminka nám dle instrukcí připravila svačinu. Bratr a sestra s námi nechtěli jít, byli rádi, že můžou být doma.

Táta mě vedl do lesa, na louku, do přírody. Ukazoval mi pasoucí se laně, sbírali jsme kytičky a táta mě vybízel, abych běhala za motýly. Mně ale bylo stále smutno. Myslela jsem na Lízinku, kdyby tu tak s námi byla. Chodili jsme dlouho, už nás bolely nohy, až se začalo stmívat. Vyšli jsme na mýtinu. Na obzoru se objevily červánky. Byly tak dokonalé, že celá louka pod nimi zrůžověla. Růžový nádech měly stromy, dokonce i táta, a když jsem se podívala na své ruce, měly růžový odstín i ony. Úplně jsem oněměla nad tou krásou.

„To je Lízinka, přišla se s námi rozloučit. Odešla tam, kde se má dobře, a posílá nám svůj pozdrav,“ ukázal táta na červánky. V tu chvíli se mi skutečně malinko ulevilo. Musí tam být! Kdo jiný by vyčaroval takovou krásu? Musí jí být tam nahoře dobře, když to říkal táta.

Domů jsem se vrátila unavená a klidnější. Pro jistotu, kdyby náhodou neměl táta pravdu, jsem ale Lízince nalila plnou misku mléka a postavila ji na její oblíbené místo pod višní. Byla jsem ještě malá a věřila jsem, že si Lízinka své oblíbené mlíčko přijde vypít. Ani jsem netušila, že táta, jakmile jsem usnula, přišel pod višni a mléko vylil, abych si myslela, že tu má kočička byla.

Celé roky, než jsem pochopila, že miska s mlékem je zbytečná, chodil můj táta pod višni a den co den vyléval mléko, která já tam denně lila. Pro mě jako malou bylo krásné myslet si, že Lízince prospívám.

Dnes tu už táta není. Vzpomínám si, že když zemřel, šla jsem na louku a viděla také červánky. Celá krajina se tehdy zalila krví, jako by táta posílal poslední vzkaz, že nás všechny miluje.

Od té doby kdykoli vidím nebe koupající se v rudé lázni červánků, vzpomínám na své blízké. Na babičky, dědy, na maminku a hlavně tatínka, který mě naučil se na rudou barvu nad hlavou dívat malinko jinak. A vzpomenu si i na Lízinku.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10