Je středa jednoho červencového týdne a já přijíždím chvíli před půl pátou odpoledne k benzinové pumpě za Prahou, kde mám sraz s kolegy z Landrover clubu. Panuje vedro, skoro 32 stupňů ve stínu a ani se mi nechce věřit, že je to sotva týden, co lilo jak z konve a z večerních zpráv nám hlásili přívalové povodně. Ještě jednou kontroluji svoji výbavu, lopata na střeše, kanystr s naftou také, kurta na vyproštění nesmí chybět, rukavice, voda v barelu na umytí rukou či v případě nutnosti dolití do chladiče, nářadí v boxech, náhradní baterky do foťáku a pití.

Jsem nervózní jak prvorodička, hlavně si neudělej ostudu, říkám si, když obcházím svého starého Range Rovera a přemýšlím, jestli jsem ho ještě neměla umýt od prachu. Tato myšlenka však vzala za své, když dorazilo první auto ze skupiny, se kterou dnes pojedu, s řádně do terénu upraveným Land Roverem Defendrem, který byl pomalu o půl metru vyšší, než můj Rengee a zabahněný až po špičku antény. Jako kdyby vycítili moji nervozitu z toho, co mne dnes asi čeká, rovnou se kluci zeptali, kolik jsem toho najezdila v terénu, po pravdě jsem se přiznala, že toho moc nebylo. Neboj, dneska to nebude žádné divočení, uklidňovali mne, jen tak se jedeme projet po práci. Tato slova mne vcelku uklidnila a mezitím i dorazil další člen, na kterého jsme čekali. Také starý Range Rover, dokonce i stejná barva a podobná zahrádka na střeše, ale proti jeho kolům, vypadají ta moje originální, jako sundaná z nákupního košíku. Však jsem také dostala co proto, že mám nasazené poloterénní šlupky, no ale to už se nasedalo a pomalu jsme vyrazili směr hrad Bezděz.

Sjíždíme ze silnice, asi po pěti stech metrech zastavujeme a čekáme na dalšího účastníka. Během tohoto čekání, pořizujeme první fotky, probírá se trasa a pořadí, ve kterém pojedeme. Je rozhodnuto, že já jedu jako druhá, když zapadnu, může mne větší auto vytáhnout dopředu nebo další dozadu. Trasa je jednoduchá, Louže, Kámen Vyhlídka, Sjezd a pak domů. Vůbec nic mi to neříká, ale jsem pevně rozhodnuta, že se brodění v nějakých kalužích vyhnu. Dorazilo poslední auto, asi dva roky starý Defender, k mému zoufalství také upravený pro jízdu v terénu. Přivazuji si raději vyprošťovací kurtu a vyrážím. Cesta se rychle mění a z upravené polní cesty míříme k nedalekému lesu, pak vidím jak ten ohromný Defender zrychluje a přímo proráží louži asi půl metru hlubokou a dlouhou téměř 100 metrů, v jeho podání to vypadá lehce, jako když dítě skočí do kaluže. Zastavuji a za mnou čeká i naše kolona, nemohu jinudy a tak raději řadím uzávěrku diferenciálu, redukci, zavírám okna a vyrážím. Kaluž je plná bahna, můj Rengee sebou hází, cítím jak polosilniční pneumatiky kloužou, ale pomalu se brodím vpřed. Jsem na druhé straně a nezahrabala jsem se, divím se nahlas, jedeme však dál a takových kaluží, větších i menších prorážíme několik.

Cesta vede dál lesem, kde se střídá tráva, písek i bláto, vždy je to trochu adrenalin, srdce mi buší a já volím opatrně cestu, ne vždy mohu jet tam, kam upravená auta a tak kličkuji i mezi stromy v lese. Bohužel někdy to nejde a tak i přes maximální snahu zapadám v asi metr hluboké koleji. Zde přichází ke slovu vyprošťovací popruh-kurta, kterou přichytáváme za moje přední tažné oko, Defender přede mnou se rozjíždí, cuká, ale já dál stojím dál zapadlá a vidím, jak vzduchem letí moje mlhovka z pod nárazníku a prasklé tažné oko. Přivazujeme tak kurtu za druhé, to tentokrát již škubnutí vydrželo a já jsem volná, naštěstí, jsem už víckrát nezapadla. Zastavujeme na mýtince pod šíleným kopcem, plném obrovských kamenů, je mi jasné, co mysleli tím Šutrem a také je mi jasné, že tudy jen tak něco neprojede, určitě ne můj sériový Land Rover, jenže to už se nahoru drápe zelený upravený Defender, nechápu, jak je to možné, lezu ten kopec pomalu po čtyřech a to auto může ještě přelézat balvany vysoké i 60 centimetrů. Byl také jediný, kde se o to pokusil, my ostatní kopec objíždíme a míříme po hezké cestě na další cíl našeho výletu. Cesta se zužuje a nakonec zastavujeme na úzké pěšině, kde nám bere dech ten výhled. Na jedné straně Bezděz, na druhé Máchovo jezero v západu slunce, kolem lesy a najednou ze mě celé napětí opadá, ten výhled, to, že jsem se mohla na toto úžasné místo dostat, byla plnohodnotná odměna, za všechno bláto, útok otravných komárů i za tu uraženou mlhovku. Klesáme z vyhlídky a pod řidičem je strž hluboká dvacet metrů, dost dobrý důvod dávat pozor a nepadat do ní. Cestu zpět k silnici už absolvujeme potmě a já jsem opravdu ráda  za všechna přídavná světla, která osvětlují cestu přede mnou.

Výlet končí, auta jsou v pořádku a my umýváme světla i skla vodou z barelů. Pijeme teplou ledovou kávu nebo čaj, kouříme a vyprávíme si zážitky, o tom, jak se nám jelo, jaké bylo vidět auto svého kolegy před sebou při tom či onom, pochvalujeme si výlet a plánujeme termín toho dalšího. Típám cigaretu, ještě mačkám klakson, poslední pozdrav a vyrážím domů.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10