Česko-slovenské prázdniny

Vyrůstala jsem v česko-slovenské rodině. Tatínek pocházel z okolí Považské Bystrice a maminka z Chomutova. Doma se mluvilo směsicí obou jazyků a dost se divím, že jsem ve škole vždy patřila k premiantům, i když se mi občas spolužáci posmívali, že neříkám „nie“, ale „ne“. Kysuce jsou kouzelný kus země, předtím jsme bydleli 5 let v Oščadnici. A právě do této vesnice k domu, kde jsem prožila kus dětství, jsem se vrátila po padesáti letech. Vše se mi zdálo menší než tenkrát, ale rozložení oken, dveří a schodů jsem si dobře pamatovala.

O prázdninách jsme spolu s bráškou a maminkou cestovali na jejich část vlakem do Chomutova. Tenkrát to byla dlouhá a náročná cesta, ale my se na ni moc těšili. U chomutovské babičky nás čekal vlčák Rek, dovádění na loukách kolem domu, návštěvy koupaliště, příbuzných a super lahodná zmrzlina na náměstí. Právě u babičky ve městě jsem dostala svou první panenku. Byla schována zcela vespod ve skříni, voněla novotou a já k ní dostala i kočárek po své sestřenici Janičce. Zemřela coby malá holčička na podivnou nemoc a já si pamatuji, že mě nechtěli nechat jít se na ní do kapličky podívat...

prázdniny Jelikož většina příbuzných z máminy strany bydlela právě zde, častokrát jsme se setkávali, povídali si, vzpomínali. Strýc Karel byl a je dodneška velikým bavičem, který mi hodně připomíná maminku.

Protože měl tatínek už starší rodiče a právě o prázdninách se musela posíct tráva a nasušit seno, jezdívali jsme na druhou část prázdnin do hor. Papradno se rozkládá pod Javorníkem a my ještě museli vyjít kus cesty pěšky na kopec zvaný „Kŕžeľ“. Úzkými chodníčky mezi obilím, maličkými políčky s brambory, řepou jsme stoupali skupince chaloupek jako z pohádky. Ta nejhezčí patřila babičce Agnese a dědovi Filipovi. Kdysi měli i koně a krávy, čuníka, ale postupem času, jak přibývalo let, zůstaly jen kozy. Moc jsem se těšila, že půjdeme se sestřenkou pást, že vyrazíme na jahody nebo polní angrešt či ptačí třešinky. V chaloupce nebyla zavedena elektřina, takže se svítilo petrolejkou a jako děti jsme po setmění nechodily daleko od vrátek. Největší hrůzu jsem měla z večerní návštěvy „kadibudky“. To ne, že bych se bála nějakých pobertů nebo přepadení, ale neviděla jsem do koutů, kde přebývali pavouci.

Voda zde byla jako víno, vyvěrala do vydlabaného žlabu, zvaného válov a stačilo tedy vzít si džbánek a nabrat studeného lahodného moku.

Posečenou trávu shrabávaly ženy do hromádek, ty se pak dávaly sušit na dřevěné panáky, kterým se říkalo „ostrvky“. Když bylo seno zcela suché, ukládalo se do plachet, zavázalo se, plachetku si máma, babička a tetičky přehodily přes záda, zavázaly kolem ramen pod krkem a šlo se do seníku. My děti jsme měly naloženo do velikých šátků a tak šlapalo k seníku vždy několik párů nožek, které čouhaly zpod plachetek. Naší tajnou zábavou byly skoky z „humna“ do měkkého a voňavého sena. To byla paráda, ta vůně konejšila a uspávala…

Hraček jsme moc neměly, vzpomínám si, jak jsme si u chaloupky zřídily „stáj“, kde jsme měly své kozy a kravičky, byla to vlastně dřívka s vidličkou vepředu a s motouzkem, aby se naše stádo nechalo pást… Později jsme my holky dostaly maličké panenky. Z krabice od bot jsme si vyrobily domeček, vystřihly okénka, našily záclonky, maminka nám ušila šatičky a vyrobila nábytek z krabiček od léků a zápalek. Posadily jsme se na zahrádce mezi kytky a čas se zastavil. Vzpomněly jsme si, až když se kolem linula vůně bramborových placek nebo škvířené slaninky. Jídlo bylo jednoduché, obyčejné, ale v hejnu nám chutnalo všechno. Moc jsme se těšily na večer, kdy jsme se jako „můry“ naskládaly kolem petrolejky a kuchyňského stolu a prosily dědečka, aby nám vyprávěl, jaké to bylo ve Francii nebo za války. Děda si nacpal fajfku, pohladil nás a pustil se do vykreslování svého dobrodružného života. Ani jsme nedutaly, napínaly uši, aby nám nic neuniklo. Po vyprávění jsme uléhaly do velikých dřevěných postelí a byly jsme tak unaveny, že jsme zavřely očka a nechaly si zdát o tom, co nás celý den potkávalo...

Za chaloupkou rostly na keřích chlupaté angreštové bobule, kterým jsme říkaly „poľky“, ty velké byly slaďoučké, ale ty mrňavé byly kyselé jako šťovík. A když nás honila pořádná mlsna, vyrazily jsme obhlídnout „ptačí“ třešně v okolí. V tu dobu jsem se také naučila lézt po stromech jako kluk, usadit se mezi větvemi a třešinky soukat přímo „do bříška“. Někdy jsme se tak přejedly, že byl problém se pak dostat domů a hlavně si nedávat podmáslí, pokud bylo na oběd. To by určitě skončilo „leteckým“ útokem na kadibudku. A pozor, byla jen jediná pro všechny.

Děda chodíval nakupovat jen jednou týdně, pěšky, s ruksakem a vše, co do něj naskládal, musel pěšky vynést, takže žádné mlsoty se nekonaly, maximálně občas chleba s medem.

Kozu jsem milovala, rohy měla takové sametově teplé, drsnou bílou srst a skákala, no, jako koza. Její mléko mi moc nechutnalo, přišla jsem mu na chuť až teď.

Na prázdninách mě potkal i můj první úraz - zlomenina. Se sestřenkou jsme si našly adrenalinovou zábavu, setřepávaly jsme se z plůtku na chodník. Po jednom pádu jsem zůstala ležet a v ramenu mě začalo strašně bolet. Tatínek mě na zádech odnesl dolů pod kopec a pak na motorce do nemocnice v Považské Bystrici. Byla jsem k neutišení, ale to bylo zejména proto, že jsem se bála, že si mě tam nechají a bude po prázdninách. Nenechali, co by tam také dělali s „uřvaným spratkem“ a já tenkrát jela už domů, abych se šetřila, než se klíční kost zahojí.

K dalším „smysluplným“ zábavám patřilo dráždění vos v seníku. Vzaly jsme si, opět se stejnou sestřenkou Mirkou, klacky, shodily několik vosích „kulí“ a pak si lehly na zem. To bylo boží dopuštění. Naštěstí byly vosy tak blbé, že dělaly nálety jen půl metru od země a nás, přilepené na deskách, neobjevily. Bohužel jsem jednou vystrčila ruku a chytla tak tři žihadla do té levé. Ani dnes po padesáti letech v ní nemám revma, to se zabydlelo jen v mé pravici.

Když přibylo do rodiny miminko u některého ze strýčků a tetiček, bývalo na prázdninách s námi a spávalo v plachtě, pověšené na nožičkách, v „kolibači“. Ten se brával na pole i k okopávání brambor, prohrabávání sena apod. Ke stavení patřil vždy i statný kocour, odchovaný na domácím mléku a ten vždy ke mně přilnul. „Kočičí mámou“ jsem dodnes. Mám ráda hebké kočičí kožíšky, jejich svobodnou vůli a majestátnost chůze.

Jsem moc ráda, že mé prázdniny bývaly směsicí civilizace i divošství, vzpomínky na ně mě nabíjí po celý život...

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete