Potřeboval jsem oblek. Pokud možno levný, krásný, reprezentativní a sváteční oblek, protože mě čekal závěr studia na vysoké škole, diplomová práce, státnice a posléze i promoce.
Žiji sám, jen se svou přítelkyní, od ukončení studia na střední škole. Po svém tátovi mám sice ještě sirotčí důchod, máma se mi také snaží přispívat na živobytí, ale peněz nemám nikdy na vyhazování. Brigáda při studiu nezabezpečí člověka tak jako plnohodnotná práce. Protože jsem chtěl ušetřit, obešel jsem několik prodejen u nás a „předvybral“ jsem si jeden z obleků. Nakonec jsem se ale vydal do Polska. Nemám to daleko a říká se, že u našich sousedů člověk ušetří na všem, oblečení, potravinách i elektronice. Tak proč to nezkusit?
Do Polska jsem jel i s přítelkyní, aby mi poradila, co mi sluší a co by se na slavnostní události hodilo.
Chtěli jsme na tržiště, na kterém prodávají i společenské oblečení a je to tam levnější, než v kamenném obchodě. Netušili jsme ale, že jsou trhy v ten den zavřené. Měli tam nějakou rekonstrukci, nebo co. Musel jsem se spokojit s kamenným obchodem v centru města. Obešli jsme dva obchody a zjistili jsme, že ceny jsou stejné, ba dokonce mírně vyšší, než u nás. Když už jsem se ale do Polska vydal, nakonec jsem si jeden oblek zkusil. Ihned při vstupu do prodejny mě zaujal temně modrý luxusně vypadající oblek v sadě s košilí a kravatou. Jeho cena byla ale vysoká.
„Za zkoušku nic nedáš,“ pošeptala mi má přítelkyně do ucha. A tak jsem ho vyzkoušel a ihned se zamiloval. Oblek byl jako na mě šitý, navíc jsem se v něm cítil jako v druhé kůži.
Musí být můj, ihned jsem si umínil. Přítelkyni zatím zaujal temně modrý kostýmek. S odůvodněním, že bychom spolu ladili, si ho vyzkoušela. Také jí seděl a mně se v kostýmku převelice líbila. Konečná suma za oblek a kostýmek ovšem převyšoval mé možnosti. Ne, že bych u sebe neměl tolik peněz, nebyl jsem ale tak docela smířený s tím, že jsem ochoten takovou sumu dát. U pokladny jsem se začal mírně potit. Přítelkyně se tetelila blahem. Co mám dělat? Když si koupím oblek a kostýmek tu nechám, bude smutná a možná i naštvaná. Když ale koupím kostýmek a nechám tu oblek, nemám v čem jít na slavnostní ukončení studia. Pokusil jsem se smlouvat, v obchodě jsem ale nepochodil. Paní mi začala lichotit, jak moc nám to v oblečení sluší.
Ještě jednou jsem si zkusil aspoň sako. Zdálo se mi, že něco v jeho kapse mi vadí. Vytáhl jsem obálku. Byla v ní vysoká suma v polských zlotých. Jak se tam asi dostala? Ve stejnou chvíli, kdy jsem si lámal hlavu s obálkou, se do obchodu vrátil předchozí zákazník. Celý vyděšený se překotně ptal paní prodavačky, zda v obchodě náhodou nenechal obálku s větším obnosem. Spojil jsem si obálku s tím mužem.
„Jak měla ta obálka vypadat?“ zeptal jsem se. Muž podrobně popsal obálku, kterou jsem opět schoval do kapsy saka. Nikdy jsem žádný nález před nikým nezamlčel. Nikdy jsem ale nenašel takový obnos. Muži jsem jeho obálku i s obsahem vrátil. Ten byl rád! O Polácích se říká, že jsou lakomí a vypočítaví. Jestli ano, tak tento byl určitě výjimkou. Nabídl nálezné, které dokonce převýšilo zákonných deset procent. Má hrdost a dobré vychování mi sice velely, abych odmítl, když ale muž nabízel dál, nakonec jsem nálezné přijal. Světe, div se, z částky, kterou jsem dostal, jsem zaplatil téměř celý nákup. Nakonec byl kostýmek, oblek s košilí a já doplatil jen směšnou částku. A tak jsme si s přítelkyní zašli ještě na kávu a polský proslulý hot dog. A tak se nám cesta do Polska náramně vyplatila.
ChytráŽena.cz