Cesta do práce

Hůř vidím na dálku. Používám brýle, přesto nevidím tak, jako lidé bez korekce zraku. Navíc jsem jedno období brýle odmítala nosit úplně. Pro běžný život mi to stačilo, na televizi a do kina jsem rezignovala a brýle jsem si vzala. Po ulici jsem ale chodila bez nich a na počítač jsem je také nepotřebovala.

Problém mi dělala doprava do práce. Zatímco ostatní viděli číslo autobusu již v zatáčce, když se teprve blížil k zastávce, já měla problém ho přečíst i v momentě, kdy již na zastávce zastavoval.   

A tak jsem si zvykla nastupovat do autobusu podle mé sousedky. Ta jezdila ze stejné autobusové zastávky, na které vždy byla první. Já vzadu na konci fronty nejdříve mhouřila oči, abych číslo rozluštila, a pak, jakmile jsem viděla v čele fronty paní sousedku v jejích typických modrých šatech, nastoupila jsem do přistaveného autobusu. Problém nastal, jakmile se paní sousedka převlékla. Nakonec jsem se naučila rozlišit její postoj a poznala jsem ji, ať měla oblečeno cokoli. Tím jsem na cestu do práce vyzrála a čísla jsem už neluštila.

Byla zima, ráno byla ještě tma a já viděla sotva na špičku svého nosu. Sousedku jsem ale na zastávce poznala. Postavila jsem se na konec fronty. Ze zastávky jezdila spousta lidí do zaměstnání. Zastavovaly zde různé spoje. Každý, jakmile přijel jeho spoj, nastoupil, přiložil ke strojku kartu a jel. Ne jinak tomu bylo se mnou. Autobus přijel a já se ani nedívala na číslo na cedulce. Stejně bych ho jen tak nerozluštila. Paní sousedka nastoupila a fronta se pohnula, a tak jsem postupovala i já. Konečně jsem nastoupila a zaujala místo na volném sedadle. Autobus sebou trhl a rozjel se. Jel známou trasou a já chvilkami zavírala oči. Brzké ranní hodiny nenávidím. Do zaměstnání se ale musí, a tak trpím.

Po zhruba čtvrthodinové jízdě jsme dojeli na kruhový objezd. První výjezd, druhý výjezd a autobus vyjel z objezdu. Zbledla jsem. Můj autobus vyjíždí třetím výjezdem a ne, jako nyní, tím druhým. Chvilku jsem si myslela, že je na silnici nějaká objížďka. Pak jsem se rozhlédla po dopravním prostředku. Nebyli tu cestující, na které jsem byla zvyklá. Jediný, kdo se mnou denně jezdil, byla má sousedka. Seděla přes uličku a tvářila se, že je vše v pořádku. Nakonec jsem se odhodlala, zvedla jsem se ze sedačky a kolébavým pohybem jsem přešla až k sedačce, na které má sousedka seděla.

„Dobrý den. Jedete jako vždy do práce?“ zeptala jsem se.

Paní pozdravila a pak se na mě podívala. Byla to starší sousedka, která v domě bydlela dávno předtím, než jsme se do něj přistěhovali, a tak jsme si stále vykaly. Věděla jsem, že vystupuje o zastávku dřív a dochází do fabriky. „Kdepak! Dnes mám volno a jedu k dceři, hlídat vnoučata,“ usmála se sousedka. „No vidíte, už musím vystupovat.“

Co mám dělat? Byla jsem na opačné části města, než jsem pracovala, a tak jsem vystoupila. Na zastávce jsem pak studovala jízdní řád. Vše mi ujelo. Zavolala jsem své vedoucí a mrzutě se pěšky vracela zpět. U kruhového objezdu jsem si postála ještě asi půl hodiny, abych nastoupila do dalšího spoje. Do zaměstnání jsem, samozřejmě, dorazila pozdě. Následující týden jsem si časovou ztrátu musela napracovat. A aby se podobná chyba neopakovala, zamířila jsem následující den ke svému očnímu lékaři, aby mi napsal silnější brýle. Od té chvíle se spoléhám jen na své vlastní oči a nastupuji jen do spojů, jejichž číslo odpovídá tomu, které potřebuji. Neuvěříte, ale od chvíle, co mám silnější brýle, potkávám náhle víc dávno neviděných přátel, které jsem předtím přehlížela a svět je krásnější a barevnější.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10