Cesta k Pánubohu

Mojmír se u psacího stolu protáhl. Luplo mu v zádech. Bolestivě zavzdychal. Učil na gymnáziu filozofii už dlouhá léta, přesto se pravidelně připravoval. Látku měl pochopitelně v malíku, ale rád vymýšlel problémové otázky. Žáky to bavilo a Mojmírovi působilo radost. Neomrzelo ho pečlivé pročítání závěrečných prací studentů, kteří výběrově maturovali z filozofie. K dnešnímu tématu, Feuerbachovi, odevzdala před pár lety výjimečnou esej Dittrichová. Ostatně – i ta studentka byla výjimečná. Spolužáci jí přezdívali Osamělá vlčice.

Její do hladka sčesané vlasy a sukně přísné délky jako by chtěly maskovat přirozený půvab, ale nedařilo se jim to – byla tím nápadnější. Práce Dittrichové měla název O potřebnosti strachu. Na tak mladou dívku byly postřehy k Feuerbachovým tezím o Bohu jako výtvoru lidské fantazie originální. Musím to vyhledat, umínil si. S heknutím se zvedl z křesla a zamířil ke knihovně. Zvonek! Pohled na nástěnné hodiny – á – to bude Hanička. Na ježečka ostříhaná osmnáctka rovnou ve dveřích vtiskla profesorovi na tvář polibek. "Tys mě nečekal?“ Věší se na něj celou vahou a Mojmírovo netrénované svalstvo má co dělat, aby pán udržel balanc. „Tak co, jdeme na večeři?“ lísá se Hanička. „Rád bych, Kocoure,“ vymlouvá se profesor, „ale musím ještě něco vyhledat…“ „Když já mám hlad … a vidíš, kvůli tobě jsem nešla s holkama na dýzu…“ „Hele, tak udělej vaječnýho bulíka, namaž chleba máslem, uvař dva hrnky čaje!“ s nadějí v hlase navrhuje Mojmír, „najíme se spolu, a ještě to stihneš…“ „Jé, zase vajíčka,“ protahuje Hanička zklamaně. Nicméně se loudá ke kuchyni.

Mojmír zatím hledá tu esej Dittrichové. Najednou mu připadá velice důležitá. Asi bude v horním fochu knihovny. Mezi těmi šanony. Přitáhl si kuchyňskou židli, neobratně na ni vylezl, s rukama vysoko nad hlavou se přehrabuje v deskách. Jo! Tamta šedá s mašličkou to bude… Nedočkavě se po ní natáhl, chňapl po deskách, ale židle se zvážila. Mojmír s výkřikem padá na podlahu, za ním se řítí několik šanonů, které v pudu sebezáchovy strhl. Papíry se rozlétly po celé pracovně. Polekaná Hanička vběhla do místnosti. „Stalo se ti něco, Myšáku?“ „To je dobrý,“ hladí si Mojmír temeno hlavy, kam mu přistál nejtěžší šanon. Hanička snaživě sbírá lejstra. Dává je k Mojmírovu úděsu na jednou hromádku. „Tak ne, Kocoure!“ křičí Mojmír. „Já si to vytřídím, a ty dones ty bulíky!“ „Tady je nějaký nerozlepený dopis z ciziny,“ hlásí Hanička. „Ukaž!“ diví se Mojmír… „Na mou duši! Já dostal dopis a založil jsem ho!“ Otočí obálku s francouzskou známkou, a s úžasem ve tváři čte zpáteční adresu: M. Dittrichová, Kafkova 17, Praha 6. Chce dopis rozlepit. Najednou si uvědomí Haniččinu přítomnost.                                                              

„Nejdřív se najíme,“ poručí přísně. Netrpělivě pojídá volská oka a Hanička mu vyčítá, že si jí nevšímá. „Dej pokoj, Kocoure. Vždycky si tě všímám.“ „Nevšímáš, a neříkej mi Kocoure!“ „Proč ne,“ diví se Mojmír. „Eva tvrdí, žes´ jí taky říkal Kocoure.“ A bylo to venku. Kupodivu se nic nedělo. Mojmír maličko zapřemýšlel, a pak se zeptal: „Vážně? Já už to ani nevím.“ Hanička se rozplakala. "Prej všem říkáš Kocoure. A žádnou nemáš doopravdy rád.“ Mojmírovi jí bylo líto. Pohladil ji po ostříhané hlavičce a ujišťoval: „To víš, že vás mám všechny rád!“ „Ty s námi jenom spíš!“ brečí Hanička. Mojmír udělal svůj neodolatelně vážný obličej. Prohlásil rozhodně. „Spím jenom s tebou. Eva už je ukončená kapitola.“ „Jak to mám poznat, že mě máš rád,“ trucuje Hanička. „Skoro vůbec nemluvíš. A když, tak jen blbinky… A říkáš mi Kocoure, aby sis mě nesplet´ s Evou…“ „Když já s tebou rád spím,“ obhajuje se Mojmír. „Ale pak jsem na rozpacích, co mám říkat. Jsi na mě moc mladá…“ „Ty si vybíráš jen mladý,“ trucuje Hanička a Mojmír se vymlouvá, že si holky vždycky spíš vybíraly jeho. On na to nemá čas. Tolik práce pořád, ve škole, v knihovně…. Ale Hanička se zlobí. Chce aspoň pětikilo na dýzu. „Nemám to s tebou lehký,“ vysvětluje. Mojmír vzdychá, že tři stovky by mohly stačit. „Ty dvě další dostaneš příště,“ dušuje se. Hanička pokrčila rameny, vzala tři stovky, řekla tak čau a odkráčela. Mojmír si smutně pomyslel, že až půjde do penze, budou i ty tři stovky moc. S trochou nostalgické hrdosti se ujišťuje, že u studentek to mohl mít zadarmo, ale nikdy se nezpronevěřil kantorské etice…

Vzpomněl si na neotevřený dopis od Dittrichové z Francie a se zpáteční adresou do Prahy. Nedočkavě ho rozlepil. Hele – Cannes, 15. července 2000… Teda, to jsem ho měl dlouho ve složkách, pomyslel si.                    

Milý pane profesore, už je to víc než rok, co jsem Vám odevzdala závěrečnou práci O potřebnosti strachu. Tenkrát jste mě pochválil. Měl jste pravdu, že jsem odnikud neopisovala. Taky to nebylo zapotřebí. Od malička jsem se ráda bála, a vymýšlela si ochránce a zachránce. Jako ten Feuerbachův člověk, co si ze strachu vymyslel Pána Boha. Při tom psaní jsem se ale přestávala bát. Vlastně už dřív, od té doby, co jste nás začal učit Vy… Cítila jsem klid a mír v duši. Všechno bylo jasné. Ale to jste nechtěl. „Materialisté nedokázali, že Pán Bůh není,“ upozornil jste mě. A taky že v lidském životě se opakovaně vracejí chvíle, kdy máme strach. A tehdy někde nahoře ve vesmíru nebo ve své duši hledáme Pána Boha…“                                                                          

Chodím po nábřeží sama. Bosa se držím té věčně proměnlivé čáry mezi pískem a nekonečnou mořskou plání a přemýšlím, proč opět ztrácím klid. Tu jistotu, kterou jsem pociťovala jeden rok svého života. Konkrétně školní rok 1998 – 1999. Třeba jsem si tenkrát vytvořila svého Pána Boha, ale nevěděla jsem o tom. Kdybych teď začala psát druhý díl své práce, nazvala bych ho  O potřebnosti lásky. Jsem ale strašně daleko od Vašeho pedagogického vlivu… Musím se Vám přiznat: Pán Bůh je. Věčný, nekonečný, láskyplný…  Šla jsem vyprahlou cestou zpátky do hotelu. Mezi zhnědlými stébly trávy jsem najednou těsně u své nohy spatřila dvě kytičky. Neznám jejich název, ale rostou i u nás. Byl to stejný druh, přitom jedna běloužlutá, druhá světlounce fialová. Kolem výheň, usychání, zmar… Ale ty kytičky si tam svěže kvetly a popíraly veškerou tu zkázu… Je to strašně iracionální a jako důkaz boží existence nedostačující. Ale já teď vím, že Pán Bůh je, a Vy jste jediný člověk, kterému to můžu napsat.

S upřímným pozdravem Vaše žákyně Milena Dittrichová.                

Mojmír dočetl dopis doslova ohromen. Nejdřív se bacil do čela, jak a kam mohl psaní založit… nevzpomněl si. Kdyby byl neshodil ty šanony, snad by na ně nikdy nenarazil… Podle adresy vyhledal v seznamu Dittrichovy a vytočil číslo. Vzala to Milenina maminka. Představil se přiškrceným hlasem. „Milenin profesor!“ rozhlaholila se paní Dittrichová. „Co že jste si na nás vzpomněl?“ „Ale, dostal jsem od Vaší dcery dopis z Francie, a chtěl jsem…“ „Cože, ona vám psala?“ nechce věřit paní Dittrichová. „Já o ní nevím už půl roku!“ „Paní Dittrichová, ten můj dopis je starý sedm let. Byl ztracený, a teď se našel…“ „To bude omyl, pane profesore,“ zklamaně soudí paní Dittrichová. "Vždyť ona je v tom klášteře teprv pět let… nikdo to nechápeme…“ „Jak to, že o ní nevíte půl roku?“ rozčiluje se Mojmír. „Ony tam mají omezenou korespondenci. Zprávy podávají nejbližším jen ve vymezeném termínu… taky dopisy prakticky nesmějí přijímat…" „Prosím vás, co psala v tom posledním?“ „Že bude skládat další slib. Zřejmě definitivní… Taky nás ujistila, že je dokonale šťastná, abychom jí věřili… Počkejte, já to najdu.. . ano… píše: Moje cesta k Pánu Bohu je pouť k nevysvětlitelnému, inspirujícímu a fascinujícímu tajemství… pro mě je to tajemství lásky a oběti… Chápete to, pane profesore?“

Mojmír z jejího hlasu poznal, že pláče. „Nadiktujte mi, prosím vás, její adresu!“ „Chatreuse Notre Dame, Raillonne, France…. Ale ona už se nejmenuje Milena. Je teď sestra Miriam… Já myslím, že je pozdě ji přemlouvat. Měli jsme to s ní rozebrat dřív… ale kdo to moh´ tušit, viďte?“

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10