Cesta s cholerikem do Rakouska

S manželem jsme se rozhodli strávit období mezi svátky na lyžích v Rakousku. Nakonec jsme opustili původní plán jet s cestovní kanceláří, a přijali jsme pozvání našich rakouských přátel. Zvou nás k sobě rok co rok, ale nikdy jsme nechtěli narušit jejich sváteční atmosféru a vplout do jejich rodiny lačni po sportovních zážitcích. Naši přátelé jsou ale tak pohostinní a milí lidé, že jsme na sklonku nyní již minulého roku neodolali a pozvání jsme přijali.

Přípravám jsme nevěnovali moc času. Sportovní vybavení máme vzorně uložené a vždy připravené k použití. A tak jsme kdykoli připraveni sjet divokou sjezdovku na lyžích, přeplout kanál La Manche nebo se s našimi jednostopými miláčky zúčastnit závodu Tour de France, zatímco např. příprava do divadla je pro nás neskutečným hororem. Naložili jsme naše autíčko, a vyrazili na cestu. Peněz jsme s sebou moc nebrali, protože jsme si už zvykli všude platit kartou. Jen jsme zabalili pár drobností jako dárek pro naše hostitele, nějaké to oblečení, obuv, a bylo nachystáno.

Na horách jsme zažili pohádkový týden. Byla jsem ráda, že jsme nakonec zvolili pobyt u přátel. Protáhli nás i místy, na která bychom se s cestovkou těžko dostali. To vše, spojeno se sportovním vyžitím, nám skvěle dokreslilo sváteční atmosféru.

Přišel den návratu domů. Rozloučení, slib, že za rok snad zase, pozvání přátel k nám, objetí a přání všeho dobrého do nového roku, a jelo se.

Cesta ubíhala jako voda. Skvěle udržované rakouské silnice nás vedly k domovu, když najednou docházelo palivo.

„Zastavíme a koupíme benzín ještě tady. K nám už to možná nevyjde,“ rozhodla jsem.

A tak jsme zastavili u rakouské pumpy.

„Vem kartu a dojdi načerpat,“ zavelela jsem, protože se mi z vyhřátého auta pramálo chtělo.

„Já ji nemám, máš ji ty,“ oponoval muž.

„Dávala jsem ti ji, než jsme odjížděli. Musíš ji mít.“

„Ne, nemám ji. Určitě sis ji dala k sobě do tašky,“ tvrdil muž.

A tak jsem prohledala tašku, batoh i kapsy. Kartu jsem ale nenašla. I manžel prohledal kapsy u kalhot a příruční tašku. Do kufru, kde měl snowbordovou bundu, ale odmítl jít.

„Vím jistě, že jsem tu kartu nebral,“ rozčiloval se můj beran. To znamení mu sedí. Vždy se rozčílí, aby později, když se už o něj pokouší infarkt, zase zchladl. Nyní byl ve fázi rozčilení. Věděla jsem, že s ním nic nepořídím. A také jsem si byla jistá, že pokud se půjdu do kufru sama přesvědčit, vyvolá hádku. A tak jsem po kapsách a v tašce lovila drobné.

„To by nám mohlo stačit na dojetí. Za hranicemi navštívíme tetičku, ta nám půjčí, abychom načerpali benzín u nás,“ rozhodla jsem v mžiku.

Naštěstí hned za hranicemi bydlí manželova teta.  A tak se potupně vydáme za ní.

„Ale kde může být ta karta?“ rozčiloval se manžel.

„Asi zůstala u Petera a Alice. Až na ni přijdou, jistě nám ji pošlou domů,“ klidnila jsem manžela. Mělo to ale vedlejší účinek.

Natankovala jsem za ty drobné, co jsme posbírali, a pokračovali jsme v cestě.

„Nechápu. Jak to, že jsme ji tam mohli nechat?“ přemýšlel manžel o nyní již zcela malicherném problému.

„Tak na to nemysli a užívej si. Podívej, jak je tady krásně.“ Ukázala jsem z okýnka. Ale na mého muže to mělo opačný vliv. Rozčiloval se víc a víc. Byl rudý ve tváři, potil se a vypadal, že své rozčilení odnese co nevidět srdečním kolapsem. Přemýšlela jsem, jak ho coby nebožtíka převezu přes hranici. Budu muset sklopit sedačku, aby vypadal jako spící. Nedokážu si totiž představit, kolik by stál převoz nebožtíka z Rakouska domů.

V těchto úvahách jsme překročili hranici s Rakouskem. Hned v prvním městečku, do kterého jsme vjeli, manžel usoudil, že potřebuje kafe.

„A máme ještě na kafe?“ zeptala jsem se zoufale. „Poslední drobné jsme přece dali na benzín?“

„Ale jo, vylovil jsem ještě z kapsy stovku,“ ukazoval manžel hrdě. „To na dvě kávy stačí.“

Nemělo cenu se hádat. Neuměla jsem si představit, co by nastalo, kdybychom manželovu tetičku nezastihli doma. Benzín nám až domů na severní Moravu jistě nevydrží. Ale pán tvorstva chtěl kávu, tak nemělo cenu se přít.

Kavárnička na kraji města byla útulná a příjemně vytopená. Manžel sundal bundu a pověsil ji na věšák. Poručili jsme si kávu.

„Dej si vídeň, tu máš ráda,“ ponoukal mě manžel. „A hele, mají tady zákusky!“

„My nemáme peníze,“ sykla jsem na muže.

„Ale máme,“ mrkl na mě muž.

„Ale zákusek a vídeň stojí víc, než padesát,“ upozornila jsem ho. Krát dva, to nevyjde.

„Jen si dej, na co máš chuť,“ mrkl na mě muž. „Já tu kartu nakonec našel.“

„A kde byla?“ zalapala jsem po dechu. Teď se pokoušel infarkt o mě.

„No, v mé snowbordové bundě,“ přiznal muž kajícně.

Cestou z kavárny navštívil můj muž také květinářství. Koupil mi obrovský pugét a bonboniéru jako omluvu za to, že se dřív do bundy nepodíval.

„Ale ani si nevybavuji, že jsem tu kartu dával do kapsy,“ brumlal přitom a vlepil mi velkou pusu.