Cesta z pekla: Probudil mě až déšť!

Můžete se snažit sebevíc, můžete se i obětovat, ale pokud existuje člověk, který vás neustále sráží zpátky dolů, je to boj předem prohraný. Své by o tom mohla vyprávět Ivana (33), která žije s desetiletým Péťou a šestiletou Lucinkou v jedné vesničce na Karlovarsku.

S manželem jsme byli spolu sedm let. Do manželství jsem si brala tehdy tříletého Petra z předchozího vztahu, rok po svatbě se nám narodila dcera. Všechno vypadalo idylicky, Zdeněk se staral o obě děti skvěle a já jsem byla šťastná.

Postupem času se však začal náš vztah ochlazovat. Manžel trávil skoro každý večer v hospodě, kde propíjel peníze, kterých jsme samozřejmě neměli nazbyt. A když už jsme byli o víkendu spolu, beztak jsme si neměli co říct. Nejhorší bylo, že jsem se kvůli němu rozhádala i se svými rodiči. Pořád jsem ho obhajovala, zatímco můj táta, který celý život makal ve fabrice a ještě stačil postavit barák jak sobě, tak i z velké části nám, nemohl Zdeňka vystát.

I když jsem z velké lásky hodně rychle střízlivěla, pořád jsem se nemohla odhodlat udělat ten poslední krok. Po každé hádce přišel a přemlouval mě, že to bude lepší, že přestane pít a bude s námi. Já mu vždycky uvěřila a za týden bylo zase všechno v klasických kolejích. Byla jsem úplně zdeptaná, a kdybych neměla děti, asi bych si něco udělala. Jako fakt.

Tu srpnovou noc si budu pamatovat do konce života. Už v odpoledních zprávách hlásili, že se na Západ Čech ženou silné bouřky, proto jsem taky ze zahrady uklidila veškeré to dětské „harampádí“, do sklepa jsem odnosila i plastový zahradní nábytek a slunečník. Manžel samozřejmě doma nebyl, předpokládám, že se v tu dobu už opíral čelem o desku štamgastského stolu.

Přesně podle předpovědi se v osm večer začal zvedat vítr. Z bouřek mám strach už od dětství, proto jsme si zalezli s dětmi do postele a společně se, v teple pod peřinou, příjemně báli. To jsem ještě netušila, jaké peklo nás čeká chvíli poté, co jsem odešla spát do ložnice.

Asi v jedenáct se ozvalo silné zavytí větru doprovázené ohlušujícím randálem, jako kdyby nám na půdě stříleli z kanonu. Ještě než jsem se probrala ze šoku a zjistila, co se vůbec stalo, přiběhly za mnou děti s tím, že jim leje do pokojíčku. Měly pravdu. Vyběhla jsem ven a viděla tu apokalypsu: vítr nám utrhl plechovou střechu, jejíž velká část ležela pomačkaná v rohu pozemku.

V ten moment jsem věděla, že jsem dopadla na dno. Nechtělo se mi ani brečet, vůbec jsem se nemohla pohnout. Jen jsem tam stála a civěla na náš barák. Kdyby ten můj sobec aspoň poslechl rady sousedů a udělal pořádnou střechu z poctivých skládaných tašek, ne z nějakého laciného plechu.

Zavolala jsem tátovi a rychle jsme začali s dětmi zachraňovat nejdůležitější věci. Otec přijel za pět minut, jen tak, kabát přehozený přes pyžamo, a hned začal nosit věci do auta. Zatímco můj manžel seděl v hospodě, zlitý jako brok a ani se neobtěžoval zvednout telefon… Uvědomila jsem si, že jestli konečně nezačnu jednat, ze všeho mi zanedlouho přeskočí.

Tu noc nás naši nechali doma. A další taky. I když jsme spolu dlouho nemluvili, pochopila jsem, o koho se můžu opřít. Bydleli jsme u nich čtrnáct dní, než nám kluci z vesnice pomohli udělat novou střechu. Z betonových tašek, samozřejmě - tu už nám vítr neodnese.
Manžela jsem poslala ke všem čertům už to ráno poté, co nám vítr odnesl střechu. Ještě napůl opilý si vyzvedl pár svých promáčených věcí a odjel bydlet k bratrovi.
Pár dní na to jsem podala žádost o rozvod. Od té doby cítím, že můžu zase normálně dýchat, zbavila jsem se ohromného břemene. Vím, že jsem na správné cestě. Na cestě směrem nahoru.