Cestou ze hřbitova

Dnešní povídání bude, takříkajíc, dušičkové. Dílem vzpomínkové, dílem současné, chcete-li, ryze aktuální. Do mého života „vstoupilo“ hned několik hřbitovů. Je to poněkud přehnané, jak může hřbitov nějak vstoupit, že áno? Berte to jako rádoby autorskou licenci a snahu, nehovořit ani v tento vzpomínkový čas přespříliš vážně. Konečně, dočetl jsem se, že i čas vzpomínání na zesnulé je v některých místech pojímán netradičně a možná i nepatřičně vesele - například v Mexiku.    

Líbila se mi i nazdobená místa posledního odpočinku v některých východnějších oblastech Evropy, nebo to byla už Asie? Oplocený rov, ohrazený barevným, malovaným plůtkem, s lavičkami a stolečkem, posedět možno, s nebožtíkem pohovořit, pojíst, vodečky popít...  Jsme jiní, bereme snad všechno vážněji, strojeněji, nevím... I dosti formalismu se projevuje, mnohdy na ty, kdož odešli, vzpomeneme jen ve svátek, tomu určený, ti, jichž se to netýká, laskavě prominou.  

První vzpomínky mám na hřbitov ve svém rodišti, odkud, jak pozornější čtenářky vědí, jsem byl odvezen ve věku batolecím. Jsou na něm pochováni děda s babičkou z otcovy strany, strýcové, tety. Jezdíval jsem tam jednou ročně s rodiči a nejvíc jsem se těšil, že si prohlédnu atraktivní pomník s leteckou vrtulí, nedaleko těch „našich“ hrobů, no divte se malému klukovi, že nacházel senzaci i nad hrobem oběti leteckého neštěstí.

Hřbitov, kam dojíždím vzpomenout mých rodičů, má zajímavou historii. Byl sakumprásk přestěhován z horního okraje města, z historického pohledu dokonce dvojměstí, na úplně opačný konec. Musel ustoupit nákladné a rozlehlé výstavbě nových sídlišť, ale ani v novém místě nedošla místa posledního odpočinku klidu, neboť se do jeho sousedství nastěhovalo nejen obchodní centrum - což je protimluv - jaké obchodní centrum na periférii, ale i průmysl, včetně zapáchajícího chemického. Název neuvádím, abych nepopudil...
V době přemisťování hřbitova jsem se v městě již dlouho nenacházel a pár let jsem o této závažné změně ani nevěděl. Tehdy to nebylo pro mne ještě aktuální a uložení ostatků mého tatínka, který to vzal nějak moc brzy, se již konalo řadu let po vzpomenutých událostech. Maminka přežila tátu o patnáct let.   

Dříve jsem jezdíval „na návštěvu“ těchto míst vlakem, vracíval jsem se v pozdních hodinách a pozoroval osvětlené, svíčkami poseté hřbitovy Valašska, Lašska a Slezska, to pokud jsem jel jednou tratí, při použití jiné jsem zahlédl i pár hřbitovů mé rodné Hané. Teď jsem odkázán na dobrodiní dětí a nechávám se vozit autem, vracíme se za světla a o poetický a dojímavý pohled na světýlka přicházím.     
Při letošní návštěvě jsem si udělal trochu času a prošel jsem několik oddělení tohoto hřbitova. Samá známá místní jména, připomínající někdejší sousedy, známé, spolužáky. Data odchodu starší i nedávná. Spolužačka, do které jsem byl platonicky zamilován a datum, již čtyřicet let staré. Moji katechetové, učitelé, známí hráči fotbalového klubu, spoluhráči mého táty. Sousedé z blízké vesnice, tam jsem vyrůstal do svých jedenácti let. Amatérští herci, ochotníci proslulé místní divadelní scény.    
A vojenský hřbitov. Oběti dvou válek. Někdejší spolubojovníci i protivníci. Monument, věnovaný tureckým vojákům, kteří zemřeli ve vojenském lazaretu, umístěném v době první velké války v jednom z místních zámků. Vysoký kříž před řadou malých pomníčků, křížků vojáků Wehrmachtu. Pomník vojákům Rudé armády, pomníček partyzána. Smutné připomínky válek - poučí se lidstvo?  
 
Konečně hřbitov poslední, ten můj. Místo na něm jsem si pořídil za kuponovou knížku v ceně  tisícovky, tu jsem prodal /nevím, zda to bylo Viktoru Koženému/ za desetinásobek, koupil jsem si místo, nechal udělat pomníček v dobré víře, že budu prvním, kdo jej bude užívat. Osud je někdy krutě nespravedlivý, dříve odešla matka mých dvou vnuků, jsou daleko, o místo se staráme my, domácí.     
Při včerejší návštěvě tohoto našeho hřbitova, je na něm dosti větrno, zato je zde nádherná vyhlídka na Beskydy a v nich majestátní Lysou horu, manželka, při pohledu na provoz kolem poznamenala: „Podívej, co se tady vystřídá lidí!“ 
A já, asi jsem byl nějak  mimo sebe, jsem opáčil - poněkud nepatřičně a dokonce nespisovně: „No jo, ale zato někteří to tu mají na furt!“ Příště snad  o něčem veselejším, co takhle Mikuláš?