Cestování bez chybičky?

Ten, kdo rád cestuje, ví, že vždycky není všechno růžové a perfektní, ač si něco předem plánujete a organizujete co nejlépe. I my rádi cestujeme. Některé poznávací cesty necháváme na odbornících a svěříme se do rukou oblíbené cestovní kanceláře, se kterou jsme spokojeni. To většinou, když chceme poznávat v zahraničí. A doma to mám v rukou já. Baví mě plánovat dovolenou od A do Z, od ubytování přes trasy, turistické cíle až po oběd nebo dobrotku v cukrárně. Ale občas se stane, že se prostě něco pokazí.

Loni jsem vymyslela takový krátký nedělní výlet do nedalekého Poodří. Cílem byl Dům přírody Poodří. Ale před tím, než jsme jej navštívili, jsme ještě zastavili u zámku v Bartošovicích, kde je turistické informační centrum. Sbíráme z cest turistické vizitky, tak jsem si je chtěla zakoupit. A také se projít zámeckým parkem.

Zámek je částečně používán jako hotel a pak jsou tam nějaké výstavní prostory. Měla jsem předem zjištěno, jak má infocentrum otevřeno, ale hned tady jsme narazili. Dveře zamčené, ani cedulka, že je přestávka nebo úplně zavřeno, nic. Šli jsme se tedy nejdřív projít do parku, že se vrátíme, možná si pracovnice jen někam odskočila. Cestou z parku jsme se vydali ještě na toalety, které byly v suterénu. Vchod byl ze dvora. Bohužel zrovna, když jsme byli v oné místnosti, lidé z hotelu, kteří odcházeli ven, zamkli vchod. Nepanikařili jsme, vždyť se musíme po schodech dostat nahoru. To jsme se sice dostali, ale spojovací dveře, které vedly k infocentru, byly také zamčené. Vzala jsem do ruky mobil, že na internetových stránkách vyhledám telefonní číslo, ale v zámku nebyl signál. To už jsem panikařit začala. A zrovna, když se manžel vrátil do umývárny, že se podívá, jestli by se nedalo dostat ven oknem, dorazila pracovnice infocentra a vysvobodila nás s omluvou, že byla něco chystat ve výstavní síni. Uff, dobře to dopadlo. Nemuseli jsme ani lézt oknem, ani trávit den na schodech hotelu, než se někdo vrátí dovnitř. A pak jsme si užili pěknou prohlídku Domu přírody a jejich expozice zachráněných zvířat.

Stejně úzkostný pocit jsme měli v hotelu v Chorvatsku. Ani tato perfektní dovolená nebyla úplně bez mráčků. Bylo to snad hned první den, kdy jsme přijeli. Ubytovali jsme se v pěkně zařízeném, zrekonstruovaném hotelu. Jediné, co neprošlo rekonstrukcí, byly dva výtahy, které už něco pamatovaly. Ale doposud jezdily. Byli jsme na procházce města, prozkoumat trošku terén, naobědvali jsme se a odpoledne jsme si vzali věci, že se půjdeme poprvé koupat do moře. Byli jsme ubytovaní ve čtvrtém patře a náš postižený chlapec velmi rád jezdí výtahem, je to pro něj vždy zážitek. Jak jiný to bude zážitek tentokrát, jsme netušili, když jsme vstupovali dovnitř. Výtah fungoval tak, že po vstupu do kabiny a zmáčknutí knoflíku se nejprve uzavřely vnitřní dveře. Teprve pak celá kabina jezdila nahoru a dolů.

Vstoupili jsme dovnitř, zmáčkli „přízemí“, dveře se zavřely, ale výtah už se nerozjel. Zkusili jsme zmáčknout knoflík znovu, pak myslím nějakou stopku, znovu patro, ale nic. Mačkali jsme tedy alarm, ale také nic. Zůstali jsme uvězněni v kabině výtahu. Nutno podotknout, že výtah byl tak pro 4 osoby, měl velmi malý prostor. Nic pro klaustrofobiky. Začali jsme volat „pomoc“ ve všech možných jazycích, které jsme znali. Slyšeli nás nějací turisté, kteří po nás jen zopakovali: „Hilfe, Hilfe“, ale pokračovali v cestě dál. Bouchali jsme na dveře, na manželovi jsem už viděla, že má strach. Když se začalo rosit zrcadlo, vzduch v kabině houstl, tak už mi bylo taky úzko. Jediný, kdo měl z toho legraci, byl náš syn. Při jeho mentálním postižení nechápal, co se stalo. Jen pochopil, že něco nefunguje a hrozně se mu líbily rány na dveře. Jen to komentoval slovy: „Uuje, bum, bum, bum…“ V překladu „nefunguje...“

Naštěstí se po pár minutách objevil pracovník hotelu a z výtahu nás vysvobodil. Manžel se mu snažil vysvětlit, že jsme zvonili na alarm. No ano, to oni slyšeli, zvonilo to dole na recepci, ale to jsme nevěděli. Po tomto zážitku jsme se snažili chodit po schodech co nejvíce. Výtah snad dva dny nejezdil a opraváři si s ním zjevně nevěděli rady. Nakonec se povedlo a oba výtahy zase vozily své hosty nahoru a dolů. My jsme však byli opatrní. Pokud to šlo, raději jsme vystoupali schody až do našeho nejvyššího patra. Byl to jediný mráček na naší dovolené, jinak se velmi vydařila. A náš syn má z našeho traumatu svůj zážitek do dneška. Kdykoliv si prohlíží fotky nebo videa od moře, nezapomene svou větu: „Ýtah, uuje, bum, bum, bum...“

Ne, neodradilo nás to od cestování. Každá chybička je tu přece proto, aby se překonala, trochu nás poučila a popostrčila k dalším dobrodružstvím, zvlášť, když se opravdu nic nestalo, a ještě se na to s úsměvem vzpomíná.

Trošku hořkosti do také jinak dokonalé dovolené nám vnesla obsluha v jedné polské restauraci. Byli jsme na poznávacím zájezdě v Polsku již podruhé. A stejně jako u Baltu, tak i na Mazurech nás průvodce znovu upozorňoval, že Poláci jsou sice úslužní, nabízejí výborné jídlo, ale jsou pomalí. Já bych řekla, velmi pomalí, až flegmatičtí. Pan průvodce nám říkal, když budeme mít volno a budeme se chtít někam podívat a také se najíst, ať jdeme nejdřív na jídlo, pak teprve na koukanou, abychom nakonec byli včas na místě srazu.

Byli jsme zrovna u jezera Niegocin. Průvodce nás zavedl do přístavu, odkud jsme měli za víc než dvě hodiny vyplout lodí po jezeře. Dostali jsme volno. Chtěli jsme se projít po přístavu, po stáncích, byl tam nějaký most přes jezero. Naše parťačka navrhla, že si zajdeme na oběd. Poláci mají vyhlášenou rybí kuchyni, tak musíme ochutnat nějakou tu rybu.

Byli jsme čtyři, posadili jsme se do příjemné zahrádky s výhledem na jezero a objednali jsme si. Oni tři candáta a já, protože nejsem příliš velký příznivce ryb, jsem chtěla vyzkoušet zase nějakou jinou jejich specialitu. Objednala jsem si „pierogi“ s masem. Byli jsme v restauraci mezi prvními, postupně se začaly stoly obsazovat. Obsluhovala nás taková mladá holčina, působila trochu nechápavě a chaoticky. Pokud jsme nebyli schopni se s ní dorozumět polsky, pomohla jsem si angličtinou. Seděli jsme, povídali si a čekali… ano, i na pití jsme čekali snad čtvrt hodiny, než nám jej donesli. Po strašně dlouhé době se mí spolucestující dočkali své ryby. Já nic. Servírka chodila mezi stoly a psala si objednávky, volali jsme na ni, že kde mám svoje jídlo. Prý musím mít trpělivost, dělají domácí těsto, chvíli to trvá. No dobrá, popíjela jsem svůj džus a čekala. To už se ale čas našeho volna krátil. Znovu jsme na sebe upozornili, byla jsem se zeptat přímo u pokladny. Prý dostanu svoje jídlo za pět minut.

Když už se blížila doba odjezdu naší lodi, už jsem tušila, že budu o hladu. Poslala jsem manžela a obě paní, aby už šli jídlo zaplatit, protože u pokladny budou stát další dobu. Seděla jsem už u stolu sama. A když jsem viděla, že ony pierogy donesli k vedlejšímu stolu, který se obsadil dobrou půlhodinu po nás, bylo mi jasné, že na mě se zapomnělo. Popadla jsem svůj batoh a šla za ostatními k pokladně. Než jsem se nadechla, že jim řeknu, kde „moje“ pierogy skončily, už mě předešel manžel s tím, že nedostanu nic. Ta objednávka nebyla vůbec zavedená do pokladny. A naše spolucestovatelka mi řekla, že moje jídlo bylo napsané na druhé straně lístku, na který si servírka zapisovala naše objednávky, ale pak zapomněla tu druhou stranu v kuchyni objednat.

Vyrazili jsme tedy k tržišti koupit nějaký ten pohled domů, já jsem si vytáhla z batohu svůj oplatek a zasytila jsem svůj hladový žaludek. Na další procházku už jsme ani jít nestihli, museli jsme být včas na nástupišti. Nutno říci, že jsem kvůli tomu na Poláky nezanevřela. V hotelu jsem se pak dočkala výtečné večeře. Oni opravdu umějí připravit chutná jídla. Jen nesmíte narazit na chaotickou obsluhu.

A v cestování pokračujeme dál. Už máme letos objednaný další poznávací zájezd, tentokrát opačným směrem. A už se mi i rýsuje plán letních výletů a dovolené u nás po Čechách. Připravuji se poctivě, jako vždy. Co nás ovšem překvapí, kdo ví? Vždyť ono by to cestování bez chybiček mohla být nakonec i nuda.

Palka - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete