Cestování slovenskou krajinou – vodopád Skok

Blížil se zase čas dovolených a s partnerem jsme se rozmýšleli, kam vyrazíme. Tehdy jsme byli ještě sami, synek se nám narodil až později. Ale to by byl jiný příběh…

Tehdy ve zprávách a ve veškerých tiskovinách jste nemohli přehlédnout zprávu, že Slovensko od roku 2009 zavede euro. Chytili jsme se této poslední možnosti navštívit slovenské hory, než se vše k naší měně rapidně podraží.

Na přelomu července a srpna jsme jednoho víkendového dne vyrazili. Počasí nám na cestu přálo. Nebylo moc horko, což nám, tedy těm bez přepychu klimatizace, celkem vyhovovalo. Netrvalo dlouho a sjeli jsme na jih republiky, kterou jsme opustili přes přechod Bílá-Bumbálka / Makov. Namířili jsme si to přímo do Vysokých Tater k Popradu, kde jsme se ubytovali v kempu.

Jméno si přesně nepamatuju, ale nezapomenu na ten úchvatný rozhled a také na velmi sympatickou recepční, mladou holčinu, která na moment někam odběhla, a tím nám dala možnost prostudovat si ceník ubytování. Dali jsme hlavy dohromady a bez velké námahy jsme se rychle dopídili ceny ubytování. Jaké bylo naše překvapení, když nám předávala stvrzenku a chtěla po nás o dvě sta víc. Když jsme se zeptali, kolik že to dělá, tak si zachovala formu a dělala jako by nic.  

Rychle jsme se ubytovali a šli se porozhlédnout po okolí. Ten den jsme byli docela utrmácení, tak jsme daleko nešli.

Na druhý den jsme se vydali projít si trochu Poprad. Moc zajímavé mi město nepřišlo. Narazili jsme na aquacentrum a několik církevních památek. V paměti mi zůstala vzpomínka na kostel sv. Cyrila a Metoděje. Byl vystaven v posledních dvou desetiletích a zcela se vymykal mé všeobecné představě, jak mají kostely vypadat. O jeho stáří nemluvě. (Moje městečko se honosí kostelem ze 13. století; odtud se proto odvíjí moje představy). Na závěr prohlídky města jsme si dopřáli pořádný kopec zmrzliny v jednom místním stánku, který se na nás už z dálky usmíval. Přijali jsme to s povděkem a jazykem „ na vestě“.

V kempu jsme se uchození svalili na naše cestovní židličky, odpočívali a sledovali okolní šrumec. Na pozdně odpolední hodinu už bylo v kempu rušno. Většina ubytovaných se vrátila ke svému bidlu a lenošně odpočívala.

Nedaleko nás byla větší skupinka, která si založila táborák, opékali si v bohatším případě špekáčky, v tom chudším krajíce chleba a k tomu si zanotovali za zvuku kytary. Mávli na nás, ať se přidáme. Po úvodním rychlopředstavení jsme zjistili, že je mezi nimi i pár našich, takže o zábavu nouze nebyla a mohli jsme si zapět i nějakou tu písničku, kterou jsme znali. Na důkaz díků za parádně strávený večer jsme se s nimi podělili o meloun, který hrozil, že se stejně do druhého dne zkazí.

Zalehli jsme celkem brzo, asi kolem jedenácté, jen jak okolní ruch trochu utichl, abychom nabrali sil na další den. Přivstali jsme si a brzy ráno vyrazili na méně náročný výstup k vodopádu Skok. S sebou jsme si sbalili pořádnou obuv, pití, něco málo na zub a vyrazili jsme. Po žluté turistické trase jsme  Mlynickou dolinou dorazili k vodopádu - ledovcovému.

Procházka to byla parádní. Když jsme dorazili na místo, tak jsme se mohli kochat pohledem na vodopád. Vytváří ho potok Mlynica a je vysoký asi 10 metrů. V tuto roční dobu není nejmohutnější, ale i přesto bylo na co se dívat. I výhled do okolí nebyl marný. Zbožňuju hory.

Poseděli jsme si asi půl hodinky a sledovali doslova mumraj turistů, kteří se na moment zastavili, aby vydechli, koutkem oka pohlédli na vodopád a jako kamzíci už šplhali do výšin za jiným cílem. Zpátky dolů se vracel jen málokdo.

Do pravého poledne zbývaly ještě téměř dvě hodinky, a tak jsme se rozhodli následovat většinu. Musím říct, že větší část trasy vedla po kamenité pěšině, kterou vyšlapal nespočet nohou našich předchůdců. Jak jsme stoupali, tak dav pozvolna řídnul. Terén začínal být strmější a nebezpečnější. Asi největším zážitkem pro mě bylo projít se v létě po sněhu, kterým byla část cesty ještě stále pokrytá. Tím druhým bylo přelezení štítu. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek.

Sestup jsme hravě zvládli. Pití nám pomalu docházelo, tak jsme si lahve naplnili chladnou horskou vodou. Naštěstí to naše zažívací ústrojí přečkalo bez úhony. Šlapali jsme si dál a nad hlavami se nám začínaly honit těžké mraky. Přidali jsme trochu do kroku, aby nás nezastihly.

Asi hodinku od cíle jsme si z hrůzou uvědomili, že jsme se zapomněli úrazově připojistit. Nechtěli jsme ani domyslet, kolik by nás vyšlo případné lékařské ošetření, natož se zásahem v horách. Nechali jsme se nejspíše ukolébat řečí, tak podobnou té naší, a jednoduše jsme na to zapomněli.

Poslední kus cesty jsme šli raději opatrněji a na druhý den jsme rychle balili věci, abychom vyrazili na cestu zpět. Na hranicích jsme si oddychli a před návratem se ještě podívali na nějakou tu památku tady u nás na Moravě.