Dolni a Horní Šárka

Je krásná slunečná neděle – jít s knížkou někam do zahrady anebo jít na nějakou  procházku?  Kouknu na net a je rozhodnuto – lákavá nabídka na procházku Dolní a Horní Šárkou.

Pernikářka, Zlatnice, Dubův mlýn? Ano, ta jména mi něco říkají, ale nevím co…

Vyrážíme. Sraz je na Bořislavce.

Pernikářka -  je to stará usedlost, která vznikla v 17. století  na místě dřívějších vinic. Pak tam žily dlouho generace pernikářů – odsud ten název. Usedlost je v bezútěšném stavu – nyní v soukromých rukou. Hned vedle je opravená kaplička sv. Michala – 29. září se tu koná pouť a prý je vždy veselá.

Náměstíčko, kde usedlost stojí, na mě dýchá vesnickým klidem a hned vedle jsou postaveny nádherné vily.

Jedna z nich patřila funkcionalistickému architektovi Evženu Linhartovi. V jeho pozdějších návrzích se objevuji emotivní prvky, tak i tato jeho vila má zaoblené prvky – např. balkonky. Jeho projekty můžete vidět např. v Litvínově, kde projektoval hodně budov.

Vilovou čtvrť střídá zase procházka přírodou a pomalu přicházíme k další zdevastované budově. Je to Zlatnice, známá také pod názvem Šipkapas.

V životě jsem to jméno neslyšela a pozorně poslouchám průvodkyni, aby mi neuteklo ani slovíčko.

Jedná se také o zemědělskou usedlost, která vznikla 1660-1690. Patřila zlatníkovi – odtud název.

A proč Šipkapas?  

Někdy v roce 1877 přišli (tenkrát už to byla výletní restaurace) němečtí studenti a viděli obrovitého hospodského s plnovousem a rudým fezem na hlavě (ona pokrývka hlavy byla zástavou za nezaplacená piva z minulého dne). Po několika pivech ho hned přejmenovali na Osmana Pašu a protože jim krajina kolem hostince připomínala průsmyk Šipka v bulharském pohoří Stará Planina, kde Rusové a Bulhaři porazili turecké vojsko – odtud tedy jméno.

Byl to vyhlášený výletní hostinec, ale neblaze proslulý právě návštěvami německých studentů, kteří se zde rozpínali a potírali vše české – kolem roku 1920.

Hostinec navštívil i Franz Kafka s Maxem Brodem.

Když teď koukám na ty ruiny, je mi z toho smutno.

V restituci objekt získala nějaká paní, která žije v Kanadě a vyhlášený hostinec se pomalu rozpadá.

Kousek odtud stála Kaple nejsvětější trojice, ale po té zde již není ani památka.

Jdeme dále krásnou přírodou a otvírá se nám nádherný pohled na Kostel sv. Matěje – připomínám každoroční vánoční perníkový betlém.

Jdeme pomalu jíž Dolní Šárkou a dostáváme se k Dubovému mlýnu – není z ulice moc vidět, protože před ním stojí nové stavby a přilehlé pozemky jsou zarostlé, tak aby nebylo vidět do soukromí.

Dubový mlýn – mlýn ze 16. století a je spjat s Myslivečkovou rodinou, která ho po léta vlastnila.

Josef Mysliveček - významný český hudební  skladatel období klasicismu. Narodil se sice v Sovových mlýnech a vyučil se mlynářem, ale hudba byla silnější.  Byl to především on, který popostrčil Mozarta, když ho Vídeň moc neuznávala, aby se vydal do Prahy.

V roce 1940 koupil Dubový mlýn od Živnobanky továrník Jindřich Jelínek. Zřídil zde farmu pro chov domácího zvířectva a drůbeže, v pařeništích pěstoval žampiony a lanýže. 

Bratr jeho manželky, který zde také pracoval, tvrdil, že je přímým potomkem Jana Žižky – kdoví?

Dnes je Dubový mlýn opět v Jelínkových rukou – Otto Jelínek (krasobruslař), který žil se svými rodiči v emigraci, se po revoluci vrátil do svého mlýnu.

A to už jsme pomalu na Jenerálce, odkud nám jede bus na Dejvickou.

Praha je o prázdninách rozkopaná, tak musíme trochu přemýšlet, jak jet, abychom se dostali domů.

Tak příště zase do Šárky na jiný okruh.