Když jsem zhruba před rokem psala o pražských sochách a pomnících (viz článek Pražské sochy a pomníky) navštívili jsme díky nim řadu parků, náměstí a ulic, mosty i nábřeží, pasáže a dokonce i nádraží.
Jedna místa s vysokou koncentrací soch a pomníků, které nechrání zdi galerií a muzeí, jsme ale vynechali - hřbitovy. Jde v podstatě o galerie pod širým nebem, exponáty musí odolávat rozmarům počasí, mají zvláštní patinu, někdy obrůstají mechem a působivá je i měnící se hra světel a stínů.
V Praze je hřbitovů, včetně zaniklých a nepoužívaných, několik desítek.
Nejznámější bude patrně vyšehradský Slavín, největším současným pražským pohřebištěm jsou Olšanské hřbitovy, ležící mezi čtvrtěmi Žižkov a Vinohrady. A právě sem povede naše dnešní vycházka.
Olšanské hřbitovy fungují od roku 1680, kdy v Praze vypukla morová epidemie. Hlavním hřbitovem se staly zhruba o sto let později, po nařízení císaře Josefa II., které, především z hygienických důvodů, zakazovalo pohřbívat ve vnitřním městě. Při vstupu od Olšanského náměstí se nachází barokní okrouhlá stavba kaple sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie (svatí patroni, pomáhající při morových epidemiích).
Odhaduje se, že za dobu existence hřbitova zde bylo pohřbeno až 2 miliony osob.
Místo posledního odpočinku tu našla řada osobností - umělců, politiků, vědců, národních buditelů, šlechticů i továrníků. Můžeme se s nimi blíže seznámit prostřednictvím naučné stezky. Troufám si říci, že naučná stezka po hřbitově je, nejen českým, unikátem. Nemá pevnou trasu, informační panely jsou mezi hroby a jsou průběžně doplňovány. Bohužel občas i ničeny vandaly.
Konečně se dostáváme k hlavnímu důvodu naší zdejší návštěvy - funerálnímu umění. Na náhrobcích najdeme díla sochařských mistrů 18. a 19. století - Ignáce Františka Platzera, Františka Xavera Lederera, Václava Prachnera, Josefa Maxe a Josefa Malínského, Josefa Václava Myslbeka, Stanislava Suchardy, Ladislava Šalouna, Františka Bílka, Jana Štursy. I známých architektů Jana Kotěry, Josefa Gočára a dalších.
V souladu s dobou, v níž náhrobky vznikly, jsou zdobeny antickými motivy, smrt je chápána jako věčný spánek. Ikonografie náhrobků je rozmanitá, i když se v základu stále opakuje - nacházíme zde křesťanské symboly naděje, Kristova vítězství nad smrtí, bolest, smutek, důstojnost, umírněnost... Mnohdy je výklad jasný, ale často nám nezbude než popustit uzdu fantazii. Jaké pohnutky asi vedly k vybudování honosné hrobky či volbě právě takových motivů?
Je na místě připomenout si, že nakládání s lidskými ostatky i vztah ke smrti se v různých dobách a různých kulturách liší - hrobky egyptských faraonů, složité spalovací rituály v Indii, s rozptýlením popela v posvátných řekách či předkládání nebožtíků jako potravu dravým ptákům a supům u indiánů. Zvyky to mohou být někdy opravdu kreativní - třeba bujaré mexické "dušičky" s cukrovými lebkami, pečivem ve tvaru kostlivců a pikniky na hřbitovech.
Ale ani v Evropě nebyly hřbitovy vždy oázou klidu a nerušeného ticha. Ve středověku se místo určené k pohřbívání chápalo jako veřejný prostor, takže zde bylo pěkně rušno - konaly se zde trhy i velké slavnosti, čile se obchodovalo i projednávaly obecní záležitosti. Dost možná proto, že místo bylo osvobozeno od různých poplatků a daní. Někdy se sem uchylovali uprchlíci hledající azyl.
Součástí komplexu Olšanských hřbitovů jsou i pohřebiště vojenská, v pravoslavné části stojí Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice, na Novém židovském hřbitově se synagogou je pohřben např. Franz Kafka či spisovatel Ota Pavel, od jehož smrti uplyne letos v březnu už 40 let.
Vycházka po Olšanských hřbitovech je určitě po mnoha stránkách zajímavá. Připomenuli jsme si kousek historie, významné osobnosti i sochařské mistry. Kromě již zmíněné rarity - hřbitovní naučné stezky - je zde další: jedna z hrobek je přestavěna na služebnu městské policie. A přítomnost strážníka v místech, kde působí škody vandalové, vykradači hrobů, bezdomovci, feťáci a jiná individua, vždy potěší.
Hřbitov, kromě svého účelu, plní i další funkce - díky stovkám vzrostlých stromů je důležitou součástí městského ekosystému. No řekněte sami, copak by se za jiných okolností na těchto místech zachovalo přes 50 hektarů zeleně?
Vhodné dopravní spojení:
trasa metra A, stanice Flora nebo Želivského
IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz