Málo známé památky Prahy – celnice Na Výtoni

Třeba stavba voru - klády se připravovaly na vazišti, ke spojování se používalo mladých napařených smrčků - houžví, vorové tabule tvořily tzv. pramen a když plavec volal na svého kolegu „šrekuj“, rozhodně tím nemyslel, že se má proměnit v zeleného zlobra; šrek znamená brzda.

Možná si teď říkáte, ale tohle vím taky, a to díky filmu Plavecký mariáš! Musím přiznat, že právě tento film byl jedním z podnětů podívat se na historii voroplavby trochu více. Svou roli sehrál i fakt, že po Rašínově nábřeží pod Vyšehradem chodíme či jezdíme mnoho let, ale nenápadnou budovu u železničního mostu jsme znali pouze zvenčí. A to se muselo napravit.

Celnice Na Výtoni je spolu s kostelem sv. Kosmy a Damiána a kostelem Nejsvětější Trojice jedinou dochovanou budovou z bývalé osady Podskalí. Dnes sedí v dolíčku, neboť okolní terén byl uměle navýšen při přestavbě nábřeží, když zde počátkem minulého století vznikla hustá zástavba činžovních domů.

Zde končívala cesta mnoha vorů, připlouvajících po Vltavě, tady se vybíralo clo, tzv. výtoň - vytínal se určitý počet klád - odtud název Na Výtoni. Některé vory se plavily dále, do Saska, do Hamburku.

Nevelká expozice se nachází v prvním patře budovy, přízemí je využíváno restaurací. Místnosti muzea působí příjemně, neboť některé stěny jsou roubené; to trochu překvapí, neboť zvenčí je objekt omítnutý. Prohlédli jsme si model voru, původní dřevěná vesla, tzv. rudlata, a především řadu dobových fotografií. Asi nejpůsobivější jsou ty, zachycující situaci po povodni v roce 1890, kdy se hromady odplavených klád nakupily před Karlovým mostem. Nebylo to poprvé, co velkou vodou utržené vory způsobily problémy, a poškození mostu bylo posledním podnětem k vybudování chráněného vorového přístavu na Smíchově.

Není pochyb o tom, že řemeslo plavce vyžadovalo důkladnou přípravu, zručnost a zkušenost, vorový pramen byl dlouhý až 140 metrů a široký 5-6 metrů. Plavilo se od jara do podzimu, mimo plavební sezonu se plavci věnovali ledařství, ledem se zásobovaly především hostince pro chlazení piva.

S rozšířením železniční a automobilové dopravy začalo ubývat vorů, definitivní konec znamenala stavba přehrad. Ještě při jejich budování se příležitostně plavil materiál potřebný pro výstavbu, poslední plavba na Vltavě se uskutečnila 12. 9. 1960.

Ale nezoufejme, nějaký ten vor se čas od času postaví pro propagační či filmařské účely, o letních prázdninách byl vidět na Vltavě při vorařských slavnostech.

Je třeba zmínit, že udržovatelem a propagátorem podskalských tradic v Praze je spolek Vltavan.

Vedlejší místnost nás seznámí s životem ve starém Podskalí, prohlížíme si model původní zástavby. V dřevařských ohradách bývalo živo, vedoucími byli tzv. pobřežní, drvoštěpové rozřezávali klády a štípali dříví, svážeči ho sváželi na trakařích z vorů, rovnači skládali polena na haldy a odběratelům do odměřených sáhovek. Dalším artiklem býval písek, těžil se ze dna řeky i vozil na člunech z Davle. Používal se nejen na stavební práce, ale i v domácnostech na mytí nádobí nebo sypání podlah.

Další část expozice je věnována nákladní plavbě na Vltavě a Pražské osobní paroplavbě. 

Je dost dobře možné, že vás modely parníků Bohemia a Vltava, navnadí k výletu po vodě. Však je z čeho vybírat, mnoho parníků, lodí i člunů brázdí hladinu řeky a pohled z jejich paluby má svůj půvab. 

Muzeum v celnici Na Výtoni  je přístupné denně kromě pondělí 10.00–18.00 hod.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz