První jarní víkend se opravdu vydařil: sotva jsem v sobotu oči otevřela, věděla jsem, že jaro je zase tady. Mezi žaluziemi se prodíraly ostré paprsky probouzejícího se jarního dne a moje první myšlenka byla: Musím ven! Tak nádherný slunný den po dlouhé pošmourné zimě nemůžu promarnit takovými malichernostmi jako je praní prádla nebo sobotní klid.
Pár zimních večerů jsem strávila nad knihou „999 turistických zajímavostí“ (v ČR), a vybrala jsem si pro letošní sezónu spoustu hezkých míst. Onoho jarního rána jsem se rozhodla pro nedaleký cíl (83 km vlakem), město s bohatou historií a vinařskou tradicí. Město, které mi připomněla kniha o Přemyslovcích, kterou jsem přes zimu „přelouskala“ a v níž je často zmiňován právě Mikulov.
Mikulov leží na jihu Moravy na hranici s Rakouskem. Panorama města tvoří tři dominanty: zámek, Svatý kopeček a Kozí vrch. Na Kozím vrchu stával kdysi hrádek - dnes z něho zůstala jen věž, ze které je krásný výhled na město.
Protože jsem byla omezena jízdním řádem vlaků, měla jsem na prohlídku města jen šest hodin. Ve městě jsem už byla předtím několikrát, takže jsem si řekla, že to tentokrát nebude stíhání všech pamětihodností, ale spíš jen pohodová procházka malebným městečkem. Od nádraží jsem se svezla místním autobusem až k místní poště, od které to už nebylo daleko ke schodům k prvnímu zastavení křížové cesty vedoucí nahoru na Svatý kopeček. Schody a pevnou cestu brzy vystřídala lesní pěšina a zhruba polovina cesty byla skoro jako vysokohorská túra stezkou, tvořenou vyčnívajícími bílými vápencovými kameny. Ještě že jsem si vzala své trekingové hole. Bez nich nevím, jak bych ten výstup zvládla. Cestu na Svatý kopeček lemuje dvanáct kapliček s výjevy z Kristova ukřižování. A když vás strmá cesta zadýchá, můžete si odpočinout na některé z laviček, umístěných na místech s hezkým výhledem. Nahoře na kopečku stojí bělostná kaple sv. Šebestiána se zvonicí a kaple Božího hrobu, vše z 30. let 17. století. Že je z kopečka nádherný výhled na město a do širokého okolí - k Pálavě, k Poysdorfu v Rakousku, k lednickým rybníkům atd. je asi zbytečné zmiňovat.
Mikulov je znám i díky svým židovským památkám. Pod Kozím vrchem leží židovský hřbitov s obřadním sálem, v Husově ulici je krásně zrekonstruovaná synagoga. Obojí stojí za zhlédnutí.
Od synagogy se pak dostanete pohodlným širokým schodištěm k zámku. V zámku je expozice věnovaná pěstování vinné révy a výrobě vína. Z nádvoří se můžete podívat do zámeckého sklepení, kde je k vidění obří vinný sud z roku 1643 o objemu 1010 hl. Po procházce nově upravené zámecké zahrady jsem pak sešla na hlavní mikulovské náměstí s morovým sloupem zasvěceným Nejsvětější trojici a Ditrichštejnskou hrobkou. Při mé dřívější návštěvě Mikulova nebyla ještě hrobka přístupná veřejnosti. Po její obnově kolem roku 2004 je už zase otevřena k prohlídce. Ditrichštejnové byli majiteli zdejšího panství od konce 16. století a zámek vlastnili až do roku 1945. Hrobka stojí v místech původního kostela sv. Anny, který roku 1784 vyhořel, prostřední klenba se zřítila a zůstala jen část kaple a vstupní průčelí. Po dlouhých létech chátrání pak Ditrichštejnové v r. 1845 vybudovali z trosek kostela rodinnou hrobku.
Po prohlídce hrobky bylo třeba trochu pozvednout náladu a nechat odpočinout znavené nohy. Protože i odpoledne bylo krásně slunečné, kavárny a cukrárny měly otevřené i venkovní zahrádky. Na rozloučenou s Mikulovem jsem si kromě sladkostí objednala i pohárek výborného bílého vína ze zdejších vinic.
Blížil se čas odjezdu mého vlaku, tak ještě poslední pohled na zámek, náměstí a Svatý kopeček a zase někdy na shledanou.
ChytráŽena.cz