Zeměpisných nej- se v naší republice najde celá řada. Které si vybereme pro dnešní výlet? Nejvyšší horu, největší rybník či nejdelší řeku snad představovat nemusím. Nepolezeme tedy ani na Sněžku, ani nebudeme šlapat do pedálů po hrázi Rožmberka, ani sjíždět Vltavu. Vydáme se do Ašského výběžku, abychom navštívili nejzápadnější bod Česka.
Nejprve malé upřesnění, aby nedošlo k záměně s Trojmezím, kde se v minulosti stýkaly hranice ČSSR, SRN a NDR, ale vzhledem ke klikaté západní hranici zde nejzápadnější bod není! Ten se nachází vzdušnou čarou asi o 7 km jižněji.
Projíždíme Aš, tedy město s nejkratším názvem (další je obec Eš na Pelhřimovsku), a uhýbáme do obce Krásná. Auto můžeme nechat v osadě Štítary nebo se dá popojet ještě kousek dál a zaparkovat u areálu bývalé roty. Pak už půjdeme pěšky a bude nás doprovázet zelená turistická značka.
Vynoříme se z lesa a před námi je zvlněná lesnatá krajina bez známek civilizace, žádné osídlení, žádné komíny, žádné sloupy elektrického vedení. Jistě, stromořadí kolem cesty vysázeli lidé, ale už je tomu hodně let.
Přicházíme do míst, kde stávala rolnická obec Újezd (Mähring). Domky byly rozesety na 708 ha. Sčítání lidu z roku 1830 hovoří o 220 obyvatelích, to z roku 1939 uvádí 175 obyvatel ve 40 domácnostech. Konec II. světové války zasáhl Újezd jen okrajově. Díky odlehlé poloze došlo k vyhoštění až začátkem roku 1946. Nové osídlení vesnice v pohraničí nebylo plánováno, a tak byly její zbytky v roce 1953 systematicky zbourány. Dochovaly se pouze nevelké pozůstatky náhrobních kamenů. Bývalý hřbitov byl v roce 2009 pietně upraven a osazen dřevěným křížem.
Zhruba o kilometr dále, v dolní části bývalé vesnice, stávala škola a památník, který zde byl vztyčen v roce 1925 jako vzpomínka na padlé v I. světové válce. Škola, stejně jako obec Újezd, zanikla. Pomník byl nalezen v roce 1992 povalený a zarostlý plevelem. Tvrdá žula nástrahy času překonala a tak mohl být znovu uveden do původního stavu.
Pěšina úpatím Mlýnského vrchu vede pastvinami s nádhernými solitérními stromy až klesne do údolíčka Újezdského potoka. Těmito místy probíhala po staletí spojovací cesta mezi Újezdem na české straně a Rehau na straně německé a přímo zde stávala zemědělská usedlost rodiny Ritter. Podle dobových obrazů nešlo o žádné malé chaloupky, ale mohutné budovy mlýnů, hamrů a statků. Hranice nebyla překážkou přátelským a příbuzenským vztahům. Pak jedna zvrácená ideologie přeťala po staletí fungující sousedské vazby a druhá pak za pomoci bagrů a ostnatého drátu dílo dokonala. Oblast se vysídlila a se vznikem „železné opony“ na desítky let běžnému životu uzavřela.
Stejně jako v pohraničních částech Krušnohoří či Šumavy i tady nacházíme jen sporé stopy osídlení. Vše pohltil vzrostlý les, hromady kamení obrůstá mech. V roce 2008 zde byl za česko-německé spolupráce vybudován dřevěný můstek, nazývaný Most Evropy (Most přátelství).
Setrváme na české straně a zhruba po 10 minutách přicházíme na nejzápadnější bod naší vlasti. Jsme na státní hranici a onen bod leží mezi dvěma hraničními mezníky z roku 1844.
Při odpočinku v turistickém přístřešku si můžeme připomenout, že vzdálenost nejzápadnějšího a nejvýchodnějšího místa České republiky je 493 km, přičemž za nejvýchodnější bod je uváděn Bukovec na česko-polské hranici. Pokud bychom měřili od severu k jihu, tedy z Lobendavy do Vyššího Brodu, naměříme 278 km.
Zdá se to poměrně málo, ale když si uvědomíme, kolik krásných míst u nás je...
Zpátky můžeme jít stejnou cestou, ale to se nám nechce. U pomníku padlých v I. světové válce tedy odbočíme k jihu a neznačenými stezkami podél hranice a kolem Štítarského vrchu se liduprázdnou krajinou vrátíme k zaparkovanému autu u budov bývalé roty.
Nezbývá než napsat, že výlet na NEJzápadnější bod Česka patří k NEJkrásnějším, které jsme letošního jara podnikli.
IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz