Jazyk, jako nástroj vyjadřování myšlenek a dorozumívání, se celkem pochopitelně s vývojem společnosti také vyvíjí. Vznikají nové výrobky, nové technologie, tep civilizace se zrychluje a naši mateřštinu obohacuje o výrazivo, na které si někdy jen těžko zvykáme, ale chceme-li světu kolem sebe rozumět, nic jiného nám patrně nezbývá.
Je až s podivem, že i přes všechny ty změny, se v naší
řeči stále udržuje množství přísloví, pořekadel a rčení a snad všichni víceméně
chápeme, jaký mají význam. Třeba že „nouze naučila Dalibora housti“.
Pokud bychom známý příběh bezezbytku brali tak, jak ho popisuje Jirásek, spíše by se k němu hodilo úsloví „přišel k tomu jako slepý k houslím“. Myslím tím Dalibora, ochránce chudých a utlačovaných, který se dostal do průšvihu jen proto, že vzal pod svou ochranu vzbouřené poddané svého souseda, Adama z Drahonic. Že skutečnost byla poněkud odlišná, je nasnadě. Houslista-samouk patrně klaďas bez poskvrnky nebyl a housle jako hudební nástroj vznikly až v 16. století. Pokud nějaký další výklad uvádí, že „housle“ byly označením pro skřipec, je třeba si uvědomit, že Dalibor byl jednak rytíř, šlechtic, a i v drsném středověku mělo použití útrpného práva jistá pravidla, a jednak nebylo třeba doznání, když delikt byl jasný.
I když pověsti nelze brát jako historický zdroj, nějaký ten střípek pravdy se v nich vždy najde a mohou být nejen podnětem k zamyšlení, ale třeba i k hezkému výletu po vlastech českých. Věž Daliborku najdeme na Pražském hradě, ale kam zamířit, chceme-li navštívit místa, kde Daliborův příběh započal?
Náš cíl - Ploskovice - leží zhruba 6 kilometrů severovýchodně od Litoměřic, v harmonické krajině zahrad, ovocných sadů a vinic, s mnoha památkami i lidovou architekturou na úbočích kuželovitých kopců vzniklých vulkanickou činností.
Historie Ploskovic sahá minimálně do 12. století, postupně zde z opevněného sídla vznikla tvrz, následně přestavěná na zámek. Majitelů panství se vystřídala celá řada. My si díky Daliborovi pamatujeme hlavně Adama z Drahonic, který zde koncem 15. století hospodařil tak svérázně, že se jeho týraní poddaní vzbouřili. Ale ani v pozdějších dobách neměly Ploskovice štěstí na dobré pány. K dalším nepokojům došlo v roce 1680 a 1775. Povstání bylo pokaždé krutě potlačeno.
Pojďme se raději věnovat zámku - čeká nás skvostná barokní architektura, dalo by se říci splněný sen Anny Marie Františky Toskánské, která zde chtěla vybudovat „malé Versailles“. Její manželství nebylo šťastné, ale měla dostatek prostředků, aby se věnovala zvelebování svých statků. Ačkoli měla ráda přepych, je znám její vlídný vztah k prostému lidu. Co však známo není, jsou náklady na modernizaci ploskovického zámku. Velkovévodkyně, aby je utajila, spálila nakonec veškeré účty, takže není doklad ani o přesné době stavby, ani o osobě architekta. Odborníci jsou toho názoru, že architektem byl pravděpodobně Kilián Ignác Dientzenhofer.
S dalšími osudy zámku se seznámíte při zhruba hodinové prohlídce s průvodcem; uvidíte sbírky nábytku, obrazů, skla a porcelánu, nástropní malby významného českého malíře Josefa Navrátila, sochařskou výzdobu Václava Levého. Určitě navštivte i grotty - umělé vodní jeskyně v přízemí jižní strany objektu. A pak už zbývá jen procházka zámeckým parkem.
I když zde budete poprvé, určitě vám interiéry a především okolí zámku budou důvěrně známé. Jak by ne, točily se zde četné filmy a pohádky, nejznámější asi bude Jak si zasloužit princeznu či Princ a Večernice.
Návštěvu zámku můžeme spojit s vycházkou po „zahradě Čech“ či výstupem na některý z vrcholků Českého středohoří.
ChytráŽena.cz