Výšlap na Velkou Čantoryji

Loni nám nevyšla dovolená, proto jsme si udělali aspoň pár výletů. Manžel už několik let básnil, že by se chtěl znovu podívat na Čantoryji, na kterou jezdívali často s rodinou.  A tak jsme se jednu krásnou zářijovou neděli rozhodli, že si uděláme jeden výšlap bez dětí. Když jsme po hodince a půl dorazili do Nýdku, vítala nás krásná modrá obloha bez mráčků a hřejivé sluníčko. Vytáhla jsem z auta své nordicové hole, neboť jsem chtěla manželovi ukázat, jakou mám skvělou kondičku, když už dva roky pravidelně chodím a on se k nám nechce přidat.

Jak jsem byla natěšená, vyrazila jsem hodně rychlým tempem do krásné přírody Slezských Beskyd. Po půl kilometru jsem dostala do lýtek neskutečné křeče. Každý krok bolel. Bylo mi do breku. To se mi ještě nikdy nestalo. Ani při začátcích chození, kdy nožičky ještě nebyly zvyklé, ani při náročnějších výšlapech. Měla jsem sto chutí to vzdát. Ač bez holí, manžel byl stále o pár kroků přede mnou. Vždycky na mě počkal, aby se přesvědčil, jestli půjdeme dál nebo ne, a zase byl kus přede mnou. Nevím, jestli jsem cítila víc lítost nebo vztek, ale snažila jsem nohy rozmasírovat, rozchodit, každopádně to nevzdat. Nakonec se po hodinové bolavé chůzi podařilo a bolest pominula. Těšila jsem se na příjemnou procházku lesem.

Ani ta mi nebyla dopřána. Když manžel vyprávěl, jak na horu jezdili často, když byl ještě malý, čekala jsem nenáročný výšlap. Vždyť byl přece tehdy malé dítě. Netušila jsem, že to bude tak náročné. Ano, chodím pravidelně. Měla bych mít přece kondičku. Ale čím dál víc jsem si uvědomovala, že jsem zvyklá chodit po rovinkách. A že kopečky, které občas překonáváme, jsou opravdu jen kopečky. My přece lezeme na nejvyšší vrchol Slezských Beskyd.

Výšlap lesem byl krásný, to zase ano. Užívala jsem si krásného počasí, zpěvu ptáků, rozkvetlých zvonků. Funěla jsem jako lokomotiva, když už jsem nemohla do kopce, ale byla jsem šťastná. Konečně jsme došli k prvnímu cíli, horské chatě na Čantoryji. Octli jsme se na hranicích Česka s Polskem. Před námi se rozprostírala louka, která se opravdu dělila na polskou a českou stranu. Na naší straně je horská chata Čantoryja, venku je posezení a gril, prodávali tam grilované klobásy, grilované maso, polévky, pití.  Na polské straně stojí Koliba na Czantorii. Prošli jsme se od chaty ke kolibě a zpátky. Sluníčko bylo vysoko, na hodinkách to ukazovalo čas oběda. Koupili jsme si tedy něco dobrého k obědu a usedli k dřevěnému stolu, abychom si odpočinuli, nabrali nové síly k další cestě.

Tady se sluší o našem turistickém cíli něco napsat. Hora Velká Čantoryje měří 995 m a je tedy nejvyšším vrcholem Slezských Beskyd. Nachází se na hraničním hřebenu 10 km od Třince a asi necelých 6 kilometrů od Nýdku. Velká Čantoryje není hraničním přechodem, byť leží na hranicích Česka s Polskem. Chodit zde můžete pouze po vyznačených turistických trasách. Zatímco Poláci mají možnost nechat se na horu vyvézt z Ustroně lanovkou, čeští turisté se až k horské chatě nebo rozhledně dostanou pouze pěšky. Z Nýdku vede nahoru krásná naučná stezka Rytířská. Tato naučná stezka vede asi 10 kilometrů po české i polské straně hory Velká Čantoryje opředené mnohými pověstmi. Stezka Vás v několika bodech vede po stopách staré legendy, která říká, že ve vnitru hory se skrývá vojsko „spících rytířů“, kteří přijedou na pomoc zdejšímu kraji v případě ohrožení. Návštěvníci se na 7 zastaveních dozvědí také zajímavosti z dřívějšího života v tomto krásném kraji nebo o obyvatelích zdejších lesů.

My jsme při svém výšlapu část naučné stezky využili a informační tabule na jednotlivých zastaveních nás opravdu zaujaly. Po dobrém obědě jsme se vydali z chaty směrem k rozhledně. To už je krátká procházka okolo 600 metrů. Musím říct, že krásné počasí vylákalo ven spoustu lidí. Slyšet jste mohli češtinu i polštinu. Asi díky tomu, že v Polsku mají pěknou lanovku, na úpatí hory pořádaly pikniky celé rodiny s dětmi. Měly s sebou deky, na kterých odpočívaly. A nad nimi se tyčila ROZHLEDNA. Rozhledna na Velké Čantoryji je zastřešená stavba. Ocelová konstrukce vyrůstá z kamenného přízemí, ve kterém je služebna pohraniční policie a také vchod na samotnou rozhlednu. Konstrukce je vysoká 29 m, má 5 pater. Do nejvyššího patra Vás přivede 118 schodů.    A vyhlídka do okolí za krásného počasí stojí za to. Vidíte nejen na českou a polskou stranu, ale také až na Slovensko. Rozhledna je nejvýchodnější rozhlednou naší země a je poměrně mladá. Její projekt vznikl v r. 2001. Ocelová konstrukce se vyráběla v nedalekých Třineckých železárnách. 23.11.2002 byla slavnostně otevřena.

Když jsme se dost pokochali výhledem do krajiny, vyrazili jsme na cestu zpátky do Nýdku. Zvolili jsme jinou trasu a šli jsme kus po polské hranici, než jsme odbočili zase na české území. Pomalu jsme se vraceli do Nýdku. Kousek od parkoviště je malá příjemná cukrárna plná dobrot. Rozhodli jsme se po celodenním výletě odměnit.  Přece jen domů to máme ještě další hodinku a půl cesty. Můj malý krokoměr v kapse ukazoval, že jsme ušli 11,5 km. To stálo za odměnu, nemyslíte?  Seděli jsme v cukrárně, pochutnávali si na zákusku. Já jsem si neodpustila jedno pořádné Vídeňské kafe. A manžel vyzkoušel čaj s propolisovým sirupem od místních včelařů. Do dneška nás mrzí, že jsme ten sirup přímo v cukrárně nekoupili, protože pak už jsme ho nikde nesehnali.

Zhodnotili jsme celý výšlap. Manžel přiznal, že netušil, jak náročná ta trasa je. Z dětství si to tak nepamatoval. A já jsem musela poraženecky uznat, že není výšlap jako výšlap. A že mám do dobré kondice ještě daleko. Odjížděli jsme domů v dobré náladě. Vždyť se vše vydařilo. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem překonala počáteční problémy a nevzdala to. Manžel mi slíbil, že příště splní zase on mé přání a zajdeme na Radhošť, na kterém jsem zase já od dob svého dětství nebyla. Snad se to letos konečně podaří.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10