Začarované jezero Laka

Šumava a Pošumaví, kraj pestrých krás, průzračných jezer, rozkvetlých luk a pastvin, meandrujících pstruhových potoků, zádumčivých mlhavých rašelinišť, hlubokých lesů, starobylých hradů střežících bývalé obchodní stezky,  kdysi zde žili vedle sebe Češi, Němci, Židé... Než jedna zvrácená ideologie de facto zlikvidovala židovskou komunitu, další pak násilně vysídlila řadu osad a vesnic. Na jejich místě jsou dnes jen rozvaliny zarůstající kopřivami...

 

Jezdili jsme sem s menšími či většími přestávkami  odjakživa, Šumava je krásná v každé roční době. Když se po roce 1989 otevřela  dříve nepřístupná místa, nabídla se možnost navštívit i nejmenší a nejvýše položené jezero Laka. Cesty, které by nám k jeho dosažení vyhovovaly, se však ukázaly ne vždy průchodné. Z jara se sem nesmí kvůli tokajícím tetřevům, na podzim probíhá jelení říje... Zákazy tohoto typu bezvýhradně respektuji, navíc, kdo by stál o to být pronásledován naštvaným jelenem :-)

 

Při dalším pobytu (do třetice všeho dobrého) jsme tedy zvolili modře značenou trasu z parkoviště Nová Hůrka. Když jsme na místo dojeli, čekala nás cedule informující o neprostupnosti cesty k jezeru - pár týdnů předtím zde totiž řádil orkán Kiryll. No nevadí, není všem dnům konec, řekli jsme si a na místo se vydali znovu až po roce. Byly Velikonoce a zatímco v podhůří nebyla ani vločka, Šumava nás uvítala nepřetržitým třídenním sněžením, výsledkem kterého byla pořádná sněhová pokrývka, pro pěší turistiku velice náročná. V půli trasy jsme potkali pracovníka národního parku, který nás od další cesty zrazoval. Mrzelo nás to, ale zapadali jsme po kolena a zdravý rozum zvítězil. Došli jsme však k závěru, že nám není přáno dostat se až k jezeru, že je to pro naši rodinu zapovězené, zkrátka ZAČAROVANÉ místo. Kdosi dokonce s nadsázkou prohlašoval, že žádné jezero neexistuje... a že na to kašleme a už sem nikdy nepojedeme.

Uběhl nějaký ten rok a já si s manželem naplánovala jarní dovolenou - na Šumavě, v Kašperských Horách, tedy zhruba 20 minut autem od Nové Hůrky. Že bychom tedy přece jenom zkusili dojit k jezeru? Po předchozích zkušenostech by se dalo čekat, že nám výlet znemožní vzteklé veverky, kůrovec nebo aktivisté Greenpeace, takže jsem se s předstihem obrátila na informační centrum v Železné Rudě s dotazem, zda v daném termínu bude modře značená trasa z Nové Hůrky k jezeru průchozí. Celkem rychle přišla odpověď, že v oblasti se sice stále těží dřevo z polomů, ale o uzavření cesty žádnou informaci nemají. Doporučili mi však ověřit situaci znovu těsně před plánovanou dovolenou.

Proč chodit ke kováříčkovi, když mohu jít ke kováři, řekla jsem si a krátce před odjezdem zavolala rovnou  kompetentní osobu na Správě Národního parku Šumava. Sympatická paní mi sdělila, že uváděnou trasu jela osobně na kole předchozí víkend a tak mi může potvrdit její průchodnost. V okolních svazích se prý pohybují dřevaři, takže nelze vyloučit, že na cestě potkáme traktor, ale žádné překážky opravdu nejsou.

S klidným srdcem jsme odjeli na dovolenou. Byl začátek května, míjeli jsme žluté lány řepky, rozkvetlé aleje kolem cest, na šumavských loukách kvetly pampelišky, prostě idyla.

Ze dne na den se však počasí zcela změnilo, výrazně se ochladilo, déšť a studený vichr nás donutili k náhradnímu programu - muzeum v Sušici ovšem mohu jen doporučit! Ve večerních zprávách pak ukazovali dramatické závěje v Krkonoších.... Tady nejsme v Krkonoších, říkali jsme si, reálně posoudit situaci však nešlo, neboť šumavské kopce nebyly pro mlhu vůbec vidět.

 

Další ráno nás ale přivítalo dokonale modrým nebem a pocukrovanými vrcholky okolních kopců. Nastal den D! Dokonalé počasí na výlet k jezeru! Oškrábali jsme zamrzlé auto, vybavili se kulichy a hurá na Novou Hůrku. Už sama jízda po silnici mezi rozkvetlými keři a se zasněženými horami v pozadí byla úžasná. Ve chvíli, kdy jsme se přiblížili na dohled k parkovišti, trochu mi zatrnulo. Obvykle prázdný plácek byl dnes zcela zaplněn obrovskými náklaďáky a technikou používanou asfaltéry. Cesta vedoucí z parkoviště pak byla přehrazena červenobílou páskou. Tak tohle NE! To už opravdu není možné! Dneska se k jezeru dostanu, i kdybych měla brodit žhavý asfalt!

Nacpali jsme naše auto za zaparkované náklaďáky tak, aby nepřekáželo a vyrazili na  obhlídku. Na cestě skutečně pracovali dělníci a pokládali a válcovali a upravovali nový povrch. Trochu divně po nás pokukovali, když jsme rázně mašírovali příkopem nebo se mezi nimi a hlomozícími stroji proplétali, ale nic neříkali. Nový asfalt byl naštěstí pokládán jen v délce asi 100 m, ale stejně ve mně zůstal neodbytný pocit, že musí přijít ještě nějaká další překážka. Nepřišla. V absolutním klidu jsme vystoupali na rozcestí, kde bývala osada Stará Hůrka.

 

Tohle místo je opravdu působivé. Stávala zde prosperující sklárna (proslula v celém světě díky benátským zrcadlům), několik stavení, škola, kostel a kaple sv. Kříže s hrobkou sklářských rodin (ze sklářské rodiny Abele pocházela maminka spisovatele Karla Klostermanna - ten  popisuje šumavské osudy rodu Abelů v knize Skláři). Informační tabule zpřesňuje naše představy, jak se v drsném kraji kdysi žilo - kromě sklářství se obyvatelé věnovali dřevorubectví, zpravidla měli pro svoji potřebu louku na pasení jedné až dvou krav a pole na pěstování brambor, ovsa a lnu. Ve 30. letech minulého století byla Hůrka oblíbeným turistickým místem, jak v létě, tak v zimě sem jezdili turisté z Čech i Německa. V roce 1946-8 bylo původní obyvatelstvo odsunuto, během 50. let osadu srovnala Čs. armáda se zemí. I z hřbitovní kaple a hrobky rodiny Abelů zůstaly jen ruiny....

V posledních letech byla obnovena kaple, můžete si zde zazvonit na zvon smíření a při posezení na lavičce zapřemýšlet o historii místa a převrácených lidských osudech.

 

Pokračujeme stále po modré značce a postupně nabíráme výšku. Jezero Laka leží v 1.096 metrech, uváděná rozloha je 2,78 ha, obvod 830 metrů, maximální hloubka 3,9 metrů. Můžeme se zde zapsat do vrcholové knihy.

Vstupujeme  na dřevěné vyhlídkové molo a nemůžeme se nabažit pohledu na jezero. Jsme široko daleko sami a kontrast svěží jarní zeleně olistěných břízek a borůvčí a čerstvě napadlého sněhu je prostě fascinující. A jsme opravdu tady, jezero není začarované,  ale - jak můžete alespoň z přiložených fotek posoudit - je čarokrásné!

 

Vody jezera se v minulosti, po umělém zvýšení hráze, využívalo k pohonu strojů ve sklárnách v Nové a Staré Hůrce, kam byla vedena vodním kanálem. Je v terénu dodnes patrný a naše zpáteční cesta vede po červené a následně žluté značce kolem něj. Obloukem se tak vracíme k bývalé Hůrce a od ní už známou cestou k parkovišti.

 

Okruh parkoviště Nová Hůrka - býv. Stará Hůrka - jezero Laka - vodní kanál - Rudská křižovatka - býv. Stará Hůrka - Nová Hůrka má 8,5 km

Doporučená mapa: KČT-65-Šumava