Cyklotoulky mezi Pískem a Strakonicemi

První zastávkou bude Štěkeň, městečko na levém břehu řeky Otavy. V rozsáhlém volně přístupném parku zde stojí barokní zámek z let 1664-5 a barokní farní kostel svatého Mikuláše. Z dlouhého seznamu držitelů štěkeňského panství byli poslední Windischgrätzové, vlastnili ho až do roku 1949. V té době zámek patřil řádovým sestrám, které zde řídily dívčí školu s internátem - Ústav anglických panen. Musely však objekt opustit a vrátily se sem až v roce 1990. Od té doby probíhá postupná rekonstrukce. Prohlídka zámku je možná, její součástí je i pokoj šumavského spisovatele Karla Klostermanna, který zde strávil posledních pár let života. Nedaleko je na Otavě jez, kam chodíval rybařit.

Ze Štěkeně pokračujeme dále silnicí směrem ke Strakonicím, ale ještě před obcí Přešťovice uhýbáme po Otavské cyklotrase vlevo k nevelké chatové osadě. Po mostku přejíždíme Otavu a mezi poli s artézskými studnami vjíždíme do obce Hajská. V jejím okolí se ve středověku rýžovalo zlato, později štěrkopísky. Po ukončení těžby vznikly zatopením terénních nerovností  tůně, které postupně zarůstaly a dnes jsou osídleny množstvím obojživelníků, hnízdí zde i řada chráněných druhů ptáků.

Po modré značce směřujeme přes Sedlíkovice, Čejetice a Mladějovice krásnou jihočeskou krajinou s řadou rybníků na známé místo, kde se odehrála bitva u Sudoměře. U příjezdové cesty k místu střetnutí ve směru od Mladějovic byly loni nainstalovány dřevěné sochy čtyř husitských bojovníků. Jmenují se Břeněk, Jan, Mikuláš a Viktorin a jsou dílem řezbáře Ivana Šmilauera. Za materiál posloužilo dřevo z bouřkou vyvrácených stromů v okolí. Čtyřka symbolizuje čtyři stovky bojovníků, kteří zde svedli vítěznou bitvu.

Ale to již po hrázi Prostředního rybníka přijíždíme na vyvýšeninu s 16 metrů vysokou mohylou Jana Žižky, kterou postavil sochař Emanuel Kodet v roce 1924. Jsme zde s odstupem více let po několikáté, takže s uspokojením konstatujeme, že v Žižkově palcátu stále hnízdí divoké včely (či sršni?). A také vzpomínáme, kterak jsme zde byli s tehdy malými dětmi a v rozbahněné cestě pod Škaredým rybníkem zapadali i s koly do bláta. Alespoň jsme si mohli lépe představit, jak bylo křižákům, když bojovali v blátě na dně vypuštěného rybníka. Tento zážitek posloužil později dětem v hodinách dějepisu (Komenský by měl radost).

Tentokrát tedy raději volíme asfaltku a míříme k Ražicím. Až tam ale nedojedeme, brzdíme na křižovatce, při níž svítí opravená kaplička. Tohle místo známe z filmového Švejka (Poslušně hlásím) - zde  se zastavuje Švejk (Rudolf Hrušínský) a prosí pocestného o sirky na zapálení fajfky.

Na další místa spjatá s Švejkovou anabází se ale vydáme až příště.

Dnes nás ještě čeká Řežabinec, jeden z největších rybníků v oblasti. Byl vybudován v 16. století, je poměrně mělký, má rozlohu 87 ha a hráz je dlouhá 550 metrů. Je zde národní přírodní rezervace, ale kolem rybníka vede značená cesta. A tak můžeme pozorovat množství ptactva, racků, kachen, z vzácnějších druhů tu hnízdí pochop rákosní, husa velká, bukač velký, moudivláček lužní ap. 

Dále lze pokračovat do Putimi, ale jak jsem zmínila, tu si necháme na příště. Řeku Otavu můžeme při návratu překročit po mostě ve Lhotě u Kestřan, ale protože jsme letos zatím málo brodili, rádi pro zpestření využijeme brodu jižně od Zátaví. (Míříte-li po zelené TZ od Řežabince k Putimi, zhruba 100 metrů před silnicí odbočuje neznačená cesta vlevo do louky, která vás asi po půl kilometru přivede na břeh Otavy, jeďte po proudu až k brodu.) Při našem pobytu jsme brodili několikrát a vody bylo maximálně po kolena, dno je kamenité, částečně upraveno panely. Otava je oblíbenou vodáckou řekou, takže došlo i ke kuriózní situaci, kdy nás, stojíc s kolem uprostřed řeky, z obou stan objížděly kánoe. Brod je často využíván místním obyvatelstvem, na druhé straně řeky od něj pokračuje asfaltová cesta do Zátaví. 

Při putování jihočeskou krajinou vám přeji, aby se vám tady líbilo stejně jako nám.

Doporučená mapa: Shocart č.37 - Písecko.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz