Léto pod Dachsteinem

Je slunečné srpnové pondělí a naše skupinka (svátečních) turistů se chystá vyjet lanovkou na nejvyšší horu Solné komory Dachstein (3001 m).

Nebe jako vymetené, jasná modř, těšíme se na nezapomenutelné výhledy z vyhlídky ve výšce 2700 m, kam nás má vyvézt kabina nedávno modernizované lanovky. Nahoře se rozkládá ledovec, na kterém se dá v zimě v létě lyžovat. Vyjíždíme auty po placené horské silnice do výšky ca 1680 metrů k „údolní“ stanici lanové dráhy. 

Chceme zaparkovat naše auta, máme problém najít čtyři volná místa.

Nakonec se najdou. Přicházíme k pokladně, kde nás ovšem čeká nepříjemné překvapení – lístky na Dachstein se musí dopředu rezervovat, nejlépe přes webové stránky. Dnes se nahoru rozhodně nedostaneme. Rakušané mají prodloužený víkend a jízdenky jsou beznadějně vyprodané. Co teď? Nemáme připravený náhradní program. Aspoň nějakou túru, když už jsme tady, bychom chtěli podniknout. Moc nadějně to ale nevypadá - nad námi se hrozivě tyčí třítisícový velikán, samá skála a suť. Na lezení nejsme rozhodně stavění.

Asi sto metrů od stanice lanovky stojí horský hotel Türlwandhütte, jdeme tam, třeba nám poradí, jestli se odtud dají podniknout nějaké lehčí túry. Máme štěstí. Paní v recepci je velice ochotná a dává nám prospekt hotelu, ve kterém je zakreslena, jak říká, jedna z nejhezčích túr pod Dachsteinem, prý velmi snadná a vhodná i pro rodiny s dětmi. Začíná i končí u jejich hotelu, je dlouhá jen šest kilometrů a má zabrat tak dvě hodiny. Spouštíme se tedy po značené stezce dolů nejdříve po louce, pak vcházíme do řídkého modřínového lesa, spíš háje. Otáčíme se za sebe a vidíme nádherné panorama skalnatého masívu Dachsteinu. Nebe je blankytně modré a pod ním se tyčí jeho skoro bílé skály. Jedna část masívu se jmenuje Türlwand a podle ní i „náš“ hotel. Přeskakujeme přes potůček a cestička se stáčí doprava a začíná se pozvolna zvedat. Jsme asi v třetině cesty a před námi vystupuje z lesa horská bouda Austriahütte. Nádherná, opravdu alpská budova z 19. století, s okenicemi zdobenými rakouskými symboly. Usadíme se na terase, dáme si radlera nebo kávu a kocháme se výhledy do okolní krajiny. Modřínové lesíky, čerstvá zeleň pastvin, v dáli skalnaté vrcholky pohoří Niedere Tauern a samozřejmě blízký Dachstein. V suterénu Austriahütte je místní muzeum věnované historii horolezectví a horské služby. Od horské boudy nás vede stezka k blízkému vrcholu Brandriedel (1725 m), od něj se vracíme zpět k Austriahütte a od ní sestupujeme ke kapli a pomníku horolezců, kteří zahynuli v okolí Dachsteinu od 40. let minulého století. Najdeme tam bohužel i jména několika českých horolezců.

Cestou se ještě zastavíme na salaši Walcherhof, známé výrobou sýra. Je poledne, tak si dopřejeme i menší oběd. Abychom ochutnali zdejší sýry, skoro všichni si objednáváme sýrový talíř. Když nám jej přinesou, máme dojem, že si nás pletli s těžce fyzicky pracujícími horaly, protože ty obří porce zkrátka jeden nemůže sníst. Paní domácí nám pak ještě každému přinese housku, abychom si ze zbytků porcí připravili svačinu na další cestu. Při odchodu ze salaše se „potkáváme“ s místními kravami, které se jdou napít z koryta umístěného těsně za salaší.

 Čeká nás poslední asi kilometrový úsek do cíle, k Türlwandhütte.  Musíme dát naší paní recepční za pravdu. Byla to opravdu hezká, pohodlná a po všech stránkách příjemná vycházka. Místo dvou hodin jsme ji šli čtyři hodiny – to nešlo ji jen tak proběhnout. Užili jsme si krásné přírody i rakouské pohostinnosti. Bylo to moc fajn.