Vršatec, hrad a přírodní rezervace na Slovensku

Před pár dny jsme byli s manželem na jednodenním výletě v Bílých Karpatech, které leží ve Zlínském kraji a tvoří hranici mezi Moravou a Slovenskem. Přejeli jsme z Brumova - Bílnice přes přechod Červený Kameň, do obce Vršatecké Podhradie na Slovensku. Je to malá obec u města Ilava v Trenčínském kraji a nad obcí se rozpíná Vršatecké bradlo - bílé vápencové skály, které nás upoutaly, když jsme jeli nedávno do Rajeckých Teplic. Proto jsme si výlet do těchto končin vyhledali a uskutečnili.

Hned za obcí Vršatecké Podhradie jsou  na skálu přilepeny ruiny hradu, které s bílými skálami byly už z dálky vidět, ale jeli jsme kousek dál a auto nechali na vyhrazeném parkovišti. U parkoviště začíná naučný chodník Okolo Vršatca - koruny Bielich Karpat. Koukli jsme na cedulky, ale první jsme se šli podívat na zbytky hradu Vršatec. Vrátili jsme se asi 100 metrů po silnici a vystoupali ke zbytkům hradu.

Hrad je na strmé skále ve výšce 805 metrů nad mořem. Doporučuje se chodit jen po vyšlapaných cestičkách a mít na zřeteli, že vstup je na vlastní nebezpečí.  Hrad byl vystavěn původně jen jako strážní věž ve 13. století a později dostavěn do rozsáhlých rozměrů. Hrad sloužil jako strážní hrad a kontroloval cestu k průsmyku na Moravu. Vršatec měl několik majitelů. V roce 1680 vyhořel, ale to už panstvo mělo nový zámek v obci Pruské, blíže k Váhu. Další požár a výbuch munice neopatrných vojáků ukončil působení vojska a z hradu zůstává jen ruina. Archeologické výzkumy zjistily, že okolí hradu bylo obýváno již v době bronzové. Prohlédli jsme si zbytky hradu, udělali pár fotografií na památku a vrátili jsme se zpět na parkoviště, abychom se vydali asi na tříhodinový pochod kolem Vršateckého bradla.

Na naučném chodníku je deset zastavení. Chodník vede nejprve po louce, kde kvetou orseje, petrklíče a v mokřinách krásně svítí blatouchy, občas proletí motýl, potom vcházíme do lesa. Les je ponechán osudu. Je to zajímavé sledovat, jak kolem leží vyvrácené stromy, nebo zde jsou různé stromy uschlé a hned vedle se krásně zelenají nové mladé buky. V jednom místě leží přes značený chodník mohutný strom. Pro ulehčení je v něm vyřezaný otvor, abychom se dostali na druhou stranu a pokračovali v procházce. Cesta lesem vede jak se říká z kopce do kopce, občas na nás zakuká kukačka a lesem se rozléhá ťukání datlů. Mají hodně práce. Je tu spousta starých stromů, které potřebují jejich léčbu. Procházíme kolem skal, kterým říkají Babice či Babky, jestli si to dobře pamatuji. Po chvíli vyjdeme na louku s krásným výhledem. Je tady altánek s posezením. Toho využíváme k malé svačince a přitom pozorujeme tu nádheru Bílých Karpat. Tady jsem poprvé viděla louku posetou petrklíči. Bylo jich tisíce. Nádherná podívaná a kolem kopce a lesy, sem tam nějaké stavení. A hlavně ticho a klid. Ani se mi nechtělo vstát z lavice a pokračovat. Ale ještě nás čekala cesta zpět.

Přešli jsme po cestě tu krásnou louku a blížili se k potoku. Za potokem už nás trasa vyvedla na silnici - cyklostezku a po té jsme pokračovali až do Vršatského Podhradí. Vesnice je obydlená, bylo už odpoledne, děti se vracely ze školy, mnozí lidé pracovali na malých políčkách pod vesnicí. Byl totiž krásný dubnový den. Prošli jsme pod zbytky hradu k parkovišti. Kousek pod parkovištěm je hotel, kde je možno se občerstvit, umýt a podobně. Hned vedle se staví nový hotel. Možná už bude v létě otevřený, bude to další krásné místo pro klidný odpočinek v nádherné přírodě. Myslím, že pro městské děti tu může být krásné poznávání přírody, kousek od hranic naší republiky. Pookřáli jsme v tom koutě klidu a krásy, ale sedáme do auta a vracíme se zpět domů.  Je to, jak se říká, co by kamenem dohodil. Bydlíme také v krásných Bílých Karpatech, ale z druhé strany, z té naší, moravské, asi 80 km od Hradu Vršatec a bílého Vršareckého bradla.