Zlatá okružní cesta

Naše cesta začala ve švýcarském Kriensu, který leží nedaleko města Luzern. Zde jsme nastoupili do čtyřmístné kabinové lanovky a vznášeli se nahoru. Pod sebou jsme viděli zelené louky střídavě se zalesněnými plochami. Sem tam jako poházené dřevěné chaloupky a ze všech strání jsme slyšeli cinkot kravských zvonců. Stáda krav a ovcí se pásla nebo polehávala na loukách.

Když jsme se podívali zpět, tak se dole pod námi rozkládaly města Kriens a Luzern. Zhruba za dvacet pět minut jsme vystoupili ve stanici Fräkmüntegg. Kdo máte rádi adrenalin, tak zde můžete navštívit lanový park nebo se svézt na bobové dráze. My jsme pokračovali dále velkou kabinovou lanovkou pro padesát pět osob. Je zde pár míst k sezení a ostatní k stání. Střední část lanovky je vyvýšená, takže vidí každý dobře kolem sebe. Touto lanovkou jsme zhruba za pět minut dorazili k pohoří Pilatus ve výšce 2070 metrů.

Sluníčko krásně svítilo, takže zde nahoře bylo nádherně. Při pohledu dolů bylo ale vše trochu zamlženo. Pohoří se skládá ze tří vrcholů: Esel, Oberhaupt a nejvyšší Tomlishorn (2132 metrů). Z každého vrcholku je pohled na okolí trochu jiný a určitě stojí za to si na ně vyšlápnout. Není to ani nijak náročná cesta, tak to zvládne skoro každý. Při pohledu pod sebe vidíme klikatící se stezky. Někteří odvážlivci jdou celou cestu pěšky. To bych asi nedala, protože ke konci je cesta opravdu strmá. Jsou zde dva hotely, je tedy možnost přespání. Ráno, když vychází sluníčko, to musí být nádherné. Na vyhlídkové terase mezi hotely jsme si vyslechli hráče na alpský roh. Zvuk je to zvláštní, takový dutý. Nebo jestli to dělají ty okolní skály?

Zhruba po dvou hodinách jsme se vydali ke stanici zubačky. Je to nejstarší a nejstrmější dráha na světě. Pochází z roku 1889, tehdy byla na parní pohon. Převýšení je 1635 metrů, nejstrmější úseky mají sklon až 48% (což odpovídá úhlu zhruba 25°). Trasu 4,6 kilometrů do Alpnachstadu jsme jeli asi třicet minut. Vždy jedou s rozestupy čtyři soupravy za sebou. Zezdola také čtyři a v polovině cesty se míjejí. Cesta vede tunely, mezi skalami, kolem zelených luk a nakonec lesem. Pohledy to jsou úchvatné. V městečku Alpnachstadu je krásné horské nádraží.

Jdeme do přístavu a pokračujeme výletní lodí do Luzernu. Plavba po Luzernském jezeře (Vierwaldstättersee) trvá asi hodinu. A opět vidíme horské vrcholy, ale z druhé strany. Dokonce jsme zahlédli lanovku, kterou jsme ráno naši cestu zahajovali. Na jezeře je docela čilý dopravní ruch, potkáváme výletní lodě všech velikostí. Když se blížíme k Luzernu, tak mám pocit, že klidná část našeho výletu končí. Po celou cestu jsme potkávali hodně turistů, ale byl zde klid. Žádné městské zvuky, auta a křik lidí. Jen klidný hovor, smích a občasná žádost o vyfotografování. Je úplně jedno, kdo odkud přijel, najednou si všichni rozumí a usmívají se na sebe. Právě proto mám ráda hory. Zde jsou si všichni blíž a hlavně si tu odpočinu od městského ruchu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10