Cestování a rozdíly kultur - začínáme cestovat

Začnu od dob hluboké totality, kdy jsme stávali někdy v lednu frontu u CK celou noc na zájezd. Doba cestování moc nepřála, ale zdraví naší dcery nám za ty nervy a shánění stály. Za hluboké totality v roce 1982 jsme navštívili SSSR – zájezd byl lodí po Černém moři, lodí Rossia, jejíž plavba byla zřejmě vzhledem k jejímu stavu již poslední. Sociální zařízení na lodi bylo na úrovni veřejných záchodků v Rumunsku, jinak loď byla krásná, prý ji nechal postavit Hitler pro Evu Braunovou. Pod bytelnými postelemi jsme měli i nočníky, na jedné palubě bazén s barem, prostě až na ty záchody a sprchy celkem pro nás luxus.

Personál na lodi byl velmi přátelský, ochotný. Spřátelili jsme se s kuchařem, který nám řekl, že jezdí na lodi celý rok, jen tři týdny v roce tráví s rodinou ve vnitrozemí, jinak by své tři děti neuživil, ale že pracuje rád, protože ví, že jeho SSSR i díky jeho práci může pomáhat ostatním socialistickým zemím. Z jeho řeči jsme poznali, jak byli tamní lidé až zfanatizovaní v budování komunismu. Každá druhá věta byla v tom smyslu jak je hrdý, že pomáhá a že rád obětuje rodinný život, když je to pro dobro všech zemí světa a světový mír. Byl štěstím bez sebe, když jsme mu při loučení darovali punčochy pro manželku, několik balíčků žvýkaček a několik balíčků kondomů (tyto dárky jsme vezli na doporučení manželovo kolegy z práce, který tamní situaci znal – měl tam příbuzné). Kdyby tak ten kuchař věděl, že jsme viděli to jeho budování komunismu v přístavním městě, kdy po vylodění nenápadně vynesl z lodě jehněčí kýtu, položil na molo, odešel, po chvíli přišel chlap, koukl, položil pod kýtu bankovku, odešel, kuchař přišel, koukl na bankovku, nechal tam bankovku i maso a odešel, přišel zase ten chlap, přidal bankovku a odešel, zase přišel kuchař, a tak to chvíli pokračovalo, až byl kuchař spokojený s cenou, popadl peníze, odešel, přišel chlap, popadl kýtu a odešel. Bylo nám jasné, že potřebuje rodinu uživit a asi to jinak nešlo.

Od r. 1986 až do sametové revoluce jsme jezdili do Jugoslávie a bylo to super. Tamní lidé se k nám chovali velice hezky, my si odpočinuli a naše dcera si posílila imunitní systém alespoň na pár měsíců. Po revoluci se nám otevřel svět a my se mohli rozjet do výše svých finančních možností.

Zkusili jsme Španělsko. Jeho obyvatelé takoví jakoby nervozní a ne příliš družní, tamní klima a moře nás nikterak neuchvátilo (měli jsme docela smůlu – 9 dní z 10 nám pršelo), a tak jsme zkusili Turecko, kdy jedna dnes již neexistující CK jako jedna z prvních zavedla 2 dospělí + dítě do 10 let zdarma. Bylo to pro nás něco úžasného. Luxusní ubytování, letecky, strava plná dobrot se švédskými stoly v cenové relaci více než ideální. Trochu nás zaskočila jiná mentalita, než na jakou jsme byli zvyklí u nás v Evropě. V Turecku se nedá normálně nakupovat. Jakmile na tržnici nebo v krámku nesmlouváte, je domorodec nevrlý, zklamaný, prostě není ve své kůži. Jakmile začnete smlouvat, rozjasní se jeho tvář a je spokojený, i když cenu usmlouváte třeba až o polovinu. To pak spokojeně a s uznáním zákazníka poplácá po rameni a třeba ho ještě pozve na čaj (vynikající jablečný). Pro zdejší lid je smlouvání takový koníček, hrozně se v tom vyžívá a má radost z obchodování. Jsem docela učenlivá, tak jsem během několika dní zvládala smlouvání až s překvapivou bravurností. Manžel se mi smál, že jsem v minulém životě žila asi v těchto končinách. Lidé v Turecku jsou přátelští, pracovití a skromní, jen je třeba si dát pozor na jejich zvyky a nedráždit je příliš sporým oblečením a na plážích si dobře rozmyslet, zda se opalovat nahoře bez – ne všude to tolerují. Také při návštěvě sakrálních památek dbát na vhodné oblečení. Moře v Turecku je teplé, celkem čisté, ale pozor, na památku kamínky či mušle si domů nevozte, to je zakázané a mohli byste poznat nejen jejich moře a památky, ale i jejich vězení, které není tak luxusní jako v naší zemi.

Itálie mi učarovala jen svými historickými památkami, které však nejsou moc udržované. Benátky nejsou to bílé město na vodě, jak jsem ho znala z filmů, ale zchátralé budovy, které již dlouho bez údržby nevydrží. Florencie, nádherné město, doporučuji navštívit. Vatikán a hlavně jeho Sixtinská kaple, to je bezpochyby něco úžasného. Město Padova, příjemné místo a nedaleké lázeňské městečko s termální vodou Abano Thermo, kam jezdí převážně němečtí důchodci, je nádherné, čisté a klidné. Ale moře, to pro mne není. Tam je voda špinavá, pláže plné lidí a odpadků. Tam se mi opravdu nelíbilo.

V Nizozemí mne překvapilo, v jak malých domečcích tam lidé žijí a ještě v nich ubytovávají.  A také, že nemají většinou záclony, takže soused vidí sousedovi doslova do talíře (to by tu neprošlo, lidé by se zde závistí pomlátili). Jen mne tam dost deprimovalo, když jsem viděla duny, jak je Nizozemí vlastně pod úrovní moře a to jsem pak už neměla zrovna příjemný pocit – co kdyby se voda provalila těmi dunami. Brrrr, děsná představa! A ty jejich skvělé sýry, mňam, to byla opravdová lahůdka.

Francie. Paříž je přenádherné město a vidět je z Eiffelovky, to je něco úchvatného, tak jako i jeho úžasné historické památky. A blízké Versailles, to je jako v pohádce, nebo zámky na Loiře, tam na člověka dýchne atmosféra dějin.

Když začala občanská válka v Jugoslávii, přemýšleli jsme, kam za sluncem a zdravím, a tak jsme zkusili Řecko. Se začínající CK jsme se vydali na Krétu. S tou cestovkou jsme pak jezdili pořád, protože jsme se s ní cítili opravdu velice dobře. Ta první dovolená v Řecku byla stejně nejkrásnější, i když jsme měli každý den nějakou katastrofu. První den mi sedmá vlna zničila mou tenkrát moderní čerstvou trvalou, druhý den nám zkolaboval na pokoji soused (tajil, že má epilepsii), třetí den jsme zůstali bez peněz, manžel nemohl najít peněženku, kde byly veškeré naše peníze a věřte, že je to velice nepříjemné, byť máte zaplacenou polopenzi, zůstat dva dny bez jediné mince, než se peněženka našla zapadlá za postelí (zapadla tam, jak jsme křísili toho souseda), díky bohu (od té doby jsme neměli peníze už jen v jedné peněžence), další den se nám rozbila kamera, další den na výletě pozvracel nějaký chlapeček naší dceři hlavu, další den na ostrově Santorini zafoukal vítr a manželovi ulítla čepice do moře, předposlední den, když jsme odjížděli do akvaparku, dostala dcera prvně své dny a poslední den jsme se díky přechlorované vodě v akvaparku začali loupat.

Přesto to byla nejkrásnější rodinná dovolená. Řecko si získalo naše srdce. Lidé chudí, skromní, ale velice srdeční a pohostinní. Připadali jsme si tam vždy jako mezi dobrými přáteli, chovali se tam k nám všichni jako ke vzácné návštěvě. V Řecku je plno nádherných památek, které stojí za to si prohlédnout, plno kostelů a klášterů. Když v Řecku jen pozdravíte jejich řečí – oni poznají, že jste cizinci, ale strašně moc je potěší, když umíte alespoň pár slov „po jejich“. To by se ochotou přetrhli a pokud zjistí, že víte něco o jejich historii, kultuře, nebo některém z národních hrdinů, stanete se jejich miláčkem a hned zvou na Ouzo nebo víno (já tedy raději to víno, Ouzo mi moc nejelo). S naší oblíbenou cestovkou jsme navštívili několikrát ostrovy Krétu, Kypr, Eginu, Korfu, Kos, Zakynthos, a další. Není krásnějšího, čistějšího moře v Evropě, než v Řecku. Také se nám líbí pláže, které nejsou přeplněné jako v Chorvatsku či Španělsku, kde je hlava na hlavě a člověk nemá patřičné soukromí, aby si popovídal, aniž by mělo okolí přehled o tématech hovoru. A ty vodní parky, to je paráda!

Jen na ostrově Kypr musíte počítat s dost vysokými cenami. Je tam převážně klientela z ruských zbohatlíků. Zato v horách v klášterech dělají mniši moc dobré silné víno Commandaria, které je vynikající, to stojí za ochutnání. Také jsem si tam v horách udělala řidičák na osla, což byl skvělý fakultativní výlet spojený s řeckým večerem.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10